Každá cesta má svůj začátek a svůj konec, tedy start a cíl. Má cesta začala v dubnu 2015, kdy jsem si objednal své první Apple Watch. Hlavní důvod k pořízení byl čistě prozaický, chtěl jsem je pro správu a organizaci času. Přeci jenom jsem očekával hlavně hodinky, i když díky integraci s iOS chytré. Na startovní čáru jsem se tedy postavil s očekáváním, že se přesune správa mého času z kapsy na ruku, tedy z iPhonu na Apple Watch.

Už od dob Steva Jobse je v DNA Applu zakódován důraz na vzdělávání. Jen se kalifornská firma v posledních letech soustředila na trochu jiné věci, až zjistila, že jen přijít a zůstat sedět v lavici nestačí. Proto po šesti letech uspořádal Apple speciální akci zaměřenou výhradně na učitele, studenty a celý vzdělávací systém. V jedné z nejstarších středních škol v Chicagu Tim Cook se svým týmem ukázal, jak si představuje moderní vzdělávání.

„Je složitější najít dobrý design než ten špatný, částečně proto, že ten dobrý slouží našim potřebám tak dobře, že ho vůbec nevnímáme,“ řekl americký akademik Donald Arthur Norman. A jeho citát přesně vystihuje můj dlouhodobý pocit z designu, a to nejen od kalifornské společnosti Apple.

Žijeme v digitální době, v digitální společnosti, která ovlivňuje nejen nás dospělé, ale i naše děti. V dobách mého dětství tomu tak nebylo. Jedinou dostupnou vyspělou technologií byla černobílá televize (později barevná), kazeťák nebo walkman, z těch komunikačních pak pevný telefon. K těm šťastnějším z nás se dostali první osmibitové domácí počítače jako Atari nebo Commodore. Sociální sítí nám byla škola, dětské hřiště nebo zájmové činnosti. Nejčastějším způsobem komunikace byl rozhovor, telefonát a tam, kde to nešlo jinak, dopis. Internet nebyl, neexistoval, a tak jediným zdrojem informací byly učebnice, respektive knihy, noviny a časopisy, rodiče a další dospělí.

Ačkoliv je v poslední době velmi módní útočit na média veřejné služby, a tedy právě i na Český rozhlas, pro mě osobně ČRo představuje klíčový zdroj informací. A to nejen skrze zpravodajský webový portál iRozhlas.cz, ale – a to ještě o pár let déle – díky celé řadě pořadů, které ČRo vyrábí. To, že rádio jako médium není rozhodně zešedlé prachem, dokazuje Český rozhlas i možnostmi, jak jej flexibilně poslouchat na mobilním telefonu.

Všude samé iPady, aplikace, praktické zkušenosti a učitelé. Jednou větou lze vystihnout, jak proběhl devátý ročník Učitelského summitu, který se uskutečnil uplynulou sobotu v prostorách Mezinárodní školy v Praze. Už jen samotné místo konání je velmi příznačné. Ať jsem se podíval kamkoliv, všude jsem viděl produkty s nakousnutým jablkem. O učebně plné iMaců jsem dosud mohl jenom snít. To však dejme stranou a pojďme se podívat, jak vypadal letošní Učitelský summit, jehož hlavním tématem byla virtuální a rozšířená realita.

Používám zařízení od Applu již pár let. Můj první MacBook byl patnáctipalcový model Pro z roku 2011. Rok jsem používal MacBook Air v třináctipalcové variantě a následně vystřídal ještě dva modely Pro. Od loňského léta se stále ještě tak trochu trápím s nejnovější verzí třináctipalcového MacBooku Pro s Touch Barem. Ano, jsem to, čemu se říká power user. A i proto mohou být mé nároky a požadavky na zařízení, specifické.

Patřím k lidem, kteří Instagram znají skoro od počátků, tedy necelých osm let. Zažil jsem ještě tu škaredou hnědou ikonu odkazující na instantní fotografie a filtry, kdy šlo sdílet fotografie pouze ve čtvercovém formátu a nikomu to nevadilo nebo kdy byla tato aplikace dostupná pouze pro iOS. To poslední byl také velmi častý způsob, jak se vysmívat uživatelům Androidu za jejich špatný výběr systému. Dnes už má člověk nadhled, takže lidem kolem sebe nevnucuje pouze jednu konkrétní platformu.

Celý internet je plný rad a návodů na to, jak udělat s  fotoaparátem na iPhonu co nejlepší snímek, jak z něj vytáhnout maximum, jak pořizovat tak dobré snímky, že člověk může v  drtivé většině případů odložit foťák nebo zrcadlovku. Jenže já si přesto myslím, že existuje ještě jedna věc, o které se málo mluví. Tou je uzamčení funkce autofokus.

Na poslech mluveného jsem si po letech „ticha“ musel zvykat, vždyť naposledy jsem při něm sedával či usínal v dětství. Načtené knihy mě ale lákaly, byť si říkaly o nemalou dávku koncentrace. Možná vlastně i toto byl důvod. Těch by se však našlo více, třeba možnost si číst se zavřenýma očima nebo pohodlně při cestování. Před několika roky jsem se tedy ke zvukovým knihám vrátil. A naprosto se zamiloval…