Jednou z věcí, kterou jsem, mimo jiných, v minulosti hodně podceňoval, byl pitný režim. Projevovalo se to zejména únavou, nechutí k jídlu a neustálým suchem v ústech. Nezřídka jsem měl problém s popraskanými rty a v teplých dnech i bolestí hlavy. Mělo to ale i své „výhody“ – nepotil jsem se a nemusel jsem často chodit na toaletu. Znáte to? Pak pro vás mám v úvodu jednoduchou radu: změňte to!

Vždy jsem měl obrovskou slabost pro iPady a iOS. Již od prvního iPadu jsem prakticky každý den navštěvoval App Store a stahoval nějaké aplikace. Ani nechci přemýšlet o tom, kolik peněz jsem do aplikací a her již investoval. Každopádně nelituji jediné koruny. Každý nákup dělám s rozvahou a přemýšlím, k čemu mi daná aplikace pomůže. Pravidelně také softwarové vybavení iPadu obměňuji a čistím, kdy nepoužívané aplikace letí nemilosrdně do koše. Mám ale rozhodně několik favoritů, kteří jsou se mnou neustále.

Na Lukáše Fronka jsem narazil poprvé velmi nedávno. Na YouTube na mě někdy v loňském roce jako doporučené vyskočilo jeho video s reakcemi na iPhone X, který Apple zrovna představil. Už v tom prvním videu jsem věděl, že jde o jedinečného a originálního vlogera, který má styl, smysl pro srandu a ví, o čem mluví. Moc se mi líbí jeho postprodukční úprava a stejně tak témata, která nejsou jen o Applu. Letos jsme se také poprvé potkali ve Vídni, kam jsme oba vyrazili na otevírání nového Apple Storu. Ihned jsem věděl, že musím Lukáše vyzpovídat. Zaslouží si, aby o něm Apple komunita věděla.

Když jsem v roce 2004 viděl sci-fi film Já, Robot, jehož děj se odehrává v Chicagu roku 2035, zaujalo mě, jak tvůrci ztvárnili představu chytré domácnosti. Domácnosti a jejich vybavení jsou napojeny na centrální superpočítač VIKI (Virtuální Interaktivní Kinetická Inteligence). VIKI se ovládá hlasem a řídí vše od bezpečnostních systémů domu přes ovládání světel, přehrávání hudby až po vyhledávání informací, o které uživatel požádá. Přes to, že je VIKI ve filmu zápornou „postavou“ a je v závěru zničena, je nutno říci, že její pojetí inteligentní asistované domácnosti ovládané hlasem mělo něco do sebe a zůstalo mi to léta v paměti.

V souvislosti s konferencí Applu, která byla zaměřená na školství, se hojně diskutuje o větším důrazu a zaměření kalifornské společnosti právě na tento segment, který byl v poslední době spíše přehlížen. Otázkou však zůstává, jak hodně se představené novinky, mezi nimiž je tou největší levný iPad, dotknou českého vzdělávacího systému. Oslovili jsme proto nejen odborníka pro vzdělávání Jana Jílka, ale i několik učitelů, kteří s iPady ve školách každý den pracují.

Když byste chtěli uložit něco důležitého, použili byste nejspíš sejf nebo nedobytnou budovu. Ideálně nějakou pevnost, ve které by se vaše důležité osobní věci neztratily. A co víc: nikdo jiný by se k nim nemohl dostat. Co ale pokud jde o vaše soukromá data na internetu? Komu je svěřit? Nemá náhodou společnost, které teď důvěřujete, prorezlé zámky ve své budově? Nemá třeba ona sama zálusk na vaše cenné věci

Každá cesta má svůj začátek a svůj konec, tedy start a cíl. Má cesta začala v dubnu 2015, kdy jsem si objednal své první Apple Watch. Hlavní důvod k pořízení byl čistě prozaický, chtěl jsem je pro správu a organizaci času. Přeci jenom jsem očekával hlavně hodinky, i když díky integraci s iOS chytré. Na startovní čáru jsem se tedy postavil s očekáváním, že se přesune správa mého času z kapsy na ruku, tedy z iPhonu na Apple Watch.

Už od dob Steva Jobse je v DNA Applu zakódován důraz na vzdělávání. Jen se kalifornská firma v posledních letech soustředila na trochu jiné věci, až zjistila, že jen přijít a zůstat sedět v lavici nestačí. Proto po šesti letech uspořádal Apple speciální akci zaměřenou výhradně na učitele, studenty a celý vzdělávací systém. V jedné z nejstarších středních škol v Chicagu Tim Cook se svým týmem ukázal, jak si představuje moderní vzdělávání.

„Je složitější najít dobrý design než ten špatný, částečně proto, že ten dobrý slouží našim potřebám tak dobře, že ho vůbec nevnímáme,“ řekl americký akademik Donald Arthur Norman. A jeho citát přesně vystihuje můj dlouhodobý pocit z designu, a to nejen od kalifornské společnosti Apple.

Žijeme v digitální době, v digitální společnosti, která ovlivňuje nejen nás dospělé, ale i naše děti. V dobách mého dětství tomu tak nebylo. Jedinou dostupnou vyspělou technologií byla černobílá televize (později barevná), kazeťák nebo walkman, z těch komunikačních pak pevný telefon. K těm šťastnějším z nás se dostali první osmibitové domácí počítače jako Atari nebo Commodore. Sociální sítí nám byla škola, dětské hřiště nebo zájmové činnosti. Nejčastějším způsobem komunikace byl rozhovor, telefonát a tam, kde to nešlo jinak, dopis. Internet nebyl, neexistoval, a tak jediným zdrojem informací byly učebnice, respektive knihy, noviny a časopisy, rodiče a další dospělí.