Pavel Richtr – vyhrát sám nad sebou

Mé pozvání k rozhovoru tentokrát přijal Pavel Richtr. Člověk, kterého si nesmírně vážím a jehož v mnoha ohledech obdivuji. Nejen za jeho pracovní úspěchy, ale zejména pro inspiraci, kterou s úsměvem rozdává, když popisuje své neskutečné zážitky.
S Pavlem jsem se poprvé setkal jako se zástupcem značky Peak Design pro Českou a Slovenskou republiku. Pokud jste četli mé předchozí příspěvky, případně sledovali videa našeho magazínu, tak víte, že jsem si oblíbil batohy Peak Design, které denně používám a jež jsou součástí mé základní výbavy v pracovní rovině i v té volnočasové. Nicméně když Pavel přišel na naší první schůzku, více než o Peak Designu jsme se bavili o jeho zálibě, pakliže to tak mohu nazvat. Málokdo ví, že Pavel je jedním z mála lidí, kteří se účastní jednoho z nejnáročnějších zimních závodů na světě, které znám – Iditarod Trail Invitation na Aljašce. Věřte mi, že jeho vyprávění mě vždy inspirují, a tak jsem se rozhodl se o jedno takové podělit.

Pavle, dnes je -7 °C. Je ti zima?

Spokojíš se s jednoslovnou odpovědí? Je!

Ptám se, protože o tobě vím, že se několik posledních let účastníš závodu 1000 mil napříč Aljaškou, kde teplota mnohdy spadne pod -45 °C, a na který se právě v těchto dnech připravuješ. Co je to za závod, pokolikáté jej letos budeš absolvovat a co pro tebe znamená?

Letos se účastním popáté. Je to závod na 1000 mil tedy 1609 km, který se odehrává na Aljašce. Absolvovat jej můžeš na kole, pěšky nebo na běžkách a jen s tím, co uneseš nebo uvezeš. Organizátoři nechají jen na tobě, jakou formu zvolíš a co si vezmeš s sebou. Trasa není nijak předepsána a je na ní asi jen 10 povinných checkpointů. Limit pro dokončení je 30 dní.

Jako nováček začínáš na trase 350 mil (563 km) a až další rok můžeš stanout na startu plného závodu. O účasti jsem snil od roku 2007, přičemž jsem si dal ultimátní cíl, že chci absolvovat dlouhou trasu, a tohle byl první krok. Ten svůj první „nováčkovský“ jsem absolvoval na kole v roce 2012, kdy jsem byl pořadateli vybrán, a jako jeden z 50 účastníků jsem stanul na startu. Ten rok to bylo hodně špatné. Hned po startu přišla sněhová bouře a tak neskutečné přívaly sněhu, že jsem téměř polovinu závodu kolo tlačil. Závod dokončilo 18 účastníků. Na trase jsem strávil 6 dní, 18 hodin a 8 minut v teplotách padajících pod -45 °C a v eskymácké vesnici McGrath jsem se v cíli dělil o druhé místo. Stal jsem se nejúspěšnějším nováčkem.

Mluvíme celou dobu o závodě, ale závod to není. Já bych to popsal jako dobrodružství. Nikdo tam nejede s tím, že chce být první, že chce porazit ostatní. Je to o tom vyhrát sám nad sebou.

Tomu rozumím, dočetl jsem se, že filozofií závodu je „Maximum zážitků – minimum podpory“. Je to tak?

Pořadatelé ti i řeknou, aby ses připravil na to, že tvoje chyby tě můžou stát kousky prstů nebo končetiny a pomoc prostě nemusí přijít, protože tam žádná není, a jediná možná záchrana může být záchrana sama sebe. Také ti řeknou, že pokud se ti tohle nelíbí, můžeš si najít jiný závod. Těch se zabezpečením je spousta, ale tenhle je jen jeden. On je jasně nejdelší a říká se, že i nejtěžší. Nejstudenější asi ne, jsou tam vedle v Kanadě závody o měsíc dříve (v lednu), které jsou studenější – o kousek. Ale tou vzdáleností od lidí, tedy vzdálenostmi mezi tím, kde potkáš nějaké lidi nebo kde je nějaký příbytek, tak tím je závod určitě nejextrémnější.

První závod jsi tedy absolvoval na kole, co následovalo?

Já jsem cyklista. Od malička bylo kolo můj sport číslo jedna. Závodil jsem na horském kole maratóny a jezdil jsem i 24hodinovky. Tak jsem si říkal, tohle bude větší zážitek.

První závod Iditarod Trail Invitation jsem tedy odjel na kole, bylo to 350 mil. Za dva roky, protože jsem měl pocit, že to nejde dělat každý rok, jsem dojel tu dlouhou trasu 1000 mil. Další rok jsem si ji zopakoval. To byl rok 2015.

No a vlastně nevím, jak se to stalo, asi nějaké divné myšlenkové pochody, ale rozhodl jsem se jít další závod pěšky. Mnozí mne od tohoto kroku odrazovali, říkali, že přechod z kola na pěší rychlost maximálně 5 km/h je psychicky velmi náročný. Absolvoval jsem běžeckou a chodeckou přípravu, speciální posilovací trénink a několikrát jsem na vícedenních akcích trénoval s plnou výbavou simulující režim během závodu. V roce 2017 jsem se tedy postavil na start s tím, že mě čeká 1000 mil pěšky. Závod jsem dokončil na úrovni 350 mil, dál už mi z mnoha důvodů (zdravotní, počasí, ale i hlava už stávkovala) jít nešlo. Tenkrát jsem všem říkal, že tohle už opravdu nikdy, a vidíš sám, jak to dopadlo.

Co tě tedy čeká letos?

Co mě čeká – pro představu, někdo říká, že cesta do Chorvatska a zpátky (smích). Mám koupenou letenku a jsem opět přihlášen na trať 1000 mil jako pěší. Když jsem tam byl předloni, tak jsem měl děsný strach. Po půl hodině mě to přestalo bavit a následující 3 dny jsem hledal výmluvy proč skončit a jak to všem nějak hezky vysvětlit. Další 4 dny už jsem nic hledat nemusel, důvody přišly samy. Byl to objektivně náročný rok. Nakonec jsem po sedmi a půl dnech dokončil tu krátkou trasu. Z nás chodců nikdo dlouhou nešel a já jsem si tam řekl, že už nikdy. To už zažít nechci! Letos se pokusím ji projít a přežít.

Jak se připravuješ? Máš nějaký speciální trénink?

Než jsem tam jel poprvé, hledal jsem způsoby, jak vyzkoušet, zda na to vůbec mám. Jestli se zvládnu vyspat ve spacáku na sněhu. Jednou z mých zálib je focení, a tak jsem již dříve chodil za východy slunce třeba na Sněžku. Když říkám chodil, tak to znamená, že jsem ji pokaždé vyšlápl nahoru, zpravidla v noci před svítáním. Chodit po horách v zimě se mi zalíbilo a začal jsem tam i spát.

Vytrvalost už asi za ty roky nějakou mám a při tréninku se zaměřuji na objem, rychlost mě moc nezajímá. Potřebuju, aby tělo vydrželo tu dlouhodobou zátěž. Je to jako když jedeš na kole a potřebuješ mít osezený zadek, jinak je pro tebe první dlouhá vyjížďka na jaře peklo. Nebo když nechceš mít po maratonu bolestivé puchýře, protože tělo bylo zvyklé běhat jen 10 km.

Nejedu tam s tím, že chci být první, že chci vyhrát, ale chci si to hlavně užít a přežít. A vlastně, tak je to i nastaveno. Za vítězství nejsou žádné prize money. Jeden z důvodů je, aby touha vyhrát nepotlačila potřebu pomoci druhému v nouzi. Aby závodníci třeba nešli za limit se spánkem a neriskovali životy s vidinou nějaké výhry. Víš, co je první cenou? Startovné na další rok.

Fyzicky připravený zjevně jsi, ale jak trénuješ psychiku? Přeci jenom nepotkat dny člověka je nepředstavitelné! Jako běžec vím, že je to o hlavě. Často trávím dlouhé hodiny sám, nicméně vždy je někde roh, za kterým někdo bydlí, nebo potkám další lidi, kteří by mi v případě potřeby pomohli.

Jirko, takovou samotu nenatrénuješ, to nejde. Když jsi sám na Šumavě a bez mobilního telefonu tam chodíš v lese, tak stále víš, že za deset kilometrů bude chalupa, že tam bude světlo a že ti někdo pomůže. Víš, že u někoho přespíš nebo že někoho požádáš o pomoc. Na Aljašce někdy ani v okruhu 200 km nikdo nikde není. Jsi tam jen ty.

Několikrát jsem byl blízko k tomu, abych to vzdal. Trápil jsem se. Vím ale, že musím jít dál, že tam nemůžu zůstat. Když pak dorazím k nějakým lidem do tepla, najím se, vyspím, vstanu a pokračuji dále. Tak je to celé vlastně až do cíle.

Napadá mě stupidní otázka, posloucháš alespoň nějakou hudbu či mluvené slovo?

V tréninku občas ano, zejména když chodím tady v Praze, ale jinak ne. Třeba když jsem v lese na Šumavě nebo v Krkonoších, tak chci slyšet okolí a mít povědomí o tom, co je kolem mě. Každý zvuk něco říká a když neslyšíš, nevíš, co se děje. Při závodě to ani jinak nejde. Navíc, kdo by nosil přehrávač, sluchátka a baterky. Zbytečné místo a váha. Mám fakt jen to důležité pro přežití.

Kolik času tedy tréninkům dáváš?

Teď je takové to kritické období, kdy se snažím natrénovat. Navíc tady nebudu šest týdnů, z toho budu čtyři týdny úplně offline, což znamená, že pracovně budu nedostupný. Musím tedy ve firmě na tu dobu všechno připravit, což mi zabere dost práce. Navíc i logistika týkající se závodu je v tomto období náročná. Dnes například jedu nakupovat proviant, abych si mohl poskládat balíčky, které si pošlu na pár míst na trase. Musím je poslat s předstihem, aby se dostaly včas na místo, protože bez nich bych během závodu neměl co jíst. Takže když to shrnu, všechen čas nyní podřizuji přípravě.

Vím, že máš Apple Watch, i když dnes je na tvé ruce nevidím. Zapojuješ je do přípravy a používáš nějaké zajímavé aplikace?

Mám Apple Watch Series 3 a hrozně mě baví kruhy. Nejvíc mě baví zkoušet protočit červený 3× a vícekrát dokola. Když si je nechám doma a přijdu k nim, tak mě mrzí, že třeba nestihnu splnit modré kolečko stání. To prostě nejde, když je nemám od rána na ruce. Co jsem zatím nevyzkoušel, ale přijde mi to zajímavé, je aktivita Dýchání.

Obecně mi přijdou Apple Watch ideální. Já to nepotřebuji, ale pro lidi, kteří nemají cíle a chybí jim sebedisciplína, mohou být skvělým nástrojem, jak se sebou něco dělat. Nedávno jsem někde četl, že je sezení rakovina současného věku. Mnoho lidí sedí celý den a pak se ještě všude doveze autem. Není to u nás ještě tak hrozné jako třeba v USA, ale bohužel je rychle doháníme. Je to trochu smutné, jak jsme jako lidi dopadli, že potřebujeme technologie, abychom se hýbali.

Před časem jsem známému řekl, že jsem ten den ušel 30 km. On opáčil, že je to extrém a že to přeháním. Z dnešního pohledu ano, ale není to tak dlouho, co to moje prababička chodila téměř denně. Když se dělalo seno, vzala hrábě a šla 12 km na pole, kde celý den chodila, a večer se stejnou cestou vracela domů. Já bez pohybu být nemohu, ale uvědomuji si, že to není běžné. Je to reálný stav, do kterého jsme dospěli, a Apple Watch jsou vzorovým příkladem, jak to můžeme změnit. Nicméně do přípravy je aktivně nezapojuji, jen informativně. Používám nativní aplikace a jako doplněk aplikaci Strava.

Máš nějaký vzor?

Ani ne. Nechal jsem se mnoha lidmi inspirovat a vlastně to dělám dodnes, ale vyložený vzor nemám. Když jsme u toho – jeden z důvodů, proč mě napadlo jít pěšky, je ten, že to chodí člověk, kterému je asi 64 let a závod dokončil již více než desetkrát. Je také držitelem rekordu, kdy celou trasu zvládl za 17 dnů. Nevyhrává ale jen tím, že je rychlý.

Jeden příklad za všechny. Já, když dojdu na srub, kde jsou vyhřátá kamna, tak je to pro mě zpravidla konec dne. Zdržím se někdy i celou noc. Najím se, popovídám si s někým, usuším věci, a hlavně se v teple vyspím. On ví, že když na takové místo dorazí třeba kolem šesté odpolední, je ještě málo hodin a může ještě zvládnout kus cesty. Nají se a pokračuje v cestě až do jedné do rána, kdy si rychle vybalí spacák, tři hodiny se prospí a jde dále. Nezdržuje se déle, než je nezbytně nutné a neztrácí tak čas. Za to já tam v tom teple ztrácím hodiny a ve finále i dny.

Tenhle borec se v roce 2015 rozhodl, že ujede tu dlouhou trasu na kole. Zapadal ale ve sněhu na úseku, kde 250 km nikde nic není, a pořadatelé tam pro něj nakonec asi po 7 dnech trápení poslali skútr. Ten rok to tedy nedokončil, ale hned následující do cíle dojel. Stal se prvním, kdo to zvládl na kole i pěšky. Když to letos dám, tak budu druhý na světě, kdo to dokázal.

Ponechme téma dobrodružství. Jsi také tváří, která stojí za českým a slovenským zastoupením Peak Design. Musím ti položit otázku, kterou jistě dostáváš nejčastěji. Proč Peak Design?

To byla velká náhoda. Asi 14 let jsem pracoval v IT firmě. Pořád jsem se nějak posouval, bavilo mě to a vše bylo fajn. Jednou jsme s kamarádem vyrazili na bikový etapák do Kanady. Zalíbil se mi a když jsem se tam chystal jet potřetí (v roce 2008), přišel jsem na to, že existují kamery na helmu. Koupil jsem si tenkrát takový první celodigitální systém. Šlo o americkou značku, která už zanikla, ale mnoho let jsem ji sem jako distributor vozil. Prodával jsem to sportovcům, policii, armádě, motorkářům a dával jsem do toho všechno. Věnoval jsem se jen té jedné značce a ne několika, jak je to obvyklé.

Člověk, který měl pro tuto firmu na starost evropské distributory se později stal zaměstnancem číslo tři v Peak Design. Dlouho mě přesvědčoval, že jsem ten pravý člověk, ale když jsem viděl Capture verze jedna – tehdejší optikou velkou hranatou věc – tak jsem dlouho váhal. Nakonec jsem jich 20 koupil. Měl jsem v tom peníze a říkal jsem si, že o ně určitě přijdu. Obešel jsem pár obchodů, některé se rozhodly to zkusit a prodal jsem je. Následně jsem jich se stejnou obavou objednal třicet, a tak to šlo dále, ale pořád to byl jen ten jediný držák. Pořád jsem v tom úplně neviděl něco, čemu bych se měl věnovat naplno. Z PD mi říkali, ať do toho jdu naplno, že to bude velké. Potom Peak Design přišel s popruhy k fotoaparátům a začalo to dávat větší smysl. Takže vlastně Peak Design asi proto, že šéf prodeje moc chtěl, abych to dělal (smích).

Nemyslíš, že ti pomohla i tvoje záliba ve fotografii a sportování?

Rozhodně. Zaměstnanci Peak Design jsou taková velká rodina. Všichni cestují, sportují a fotí, takže mi to určitě pomohlo. Ideální distributor pro ně je ten, kdo je sám zosobněním brandu. Navíc je baví, že na rozdíl od většiny jiných distributorů děláme opravdu jen tu jednu značku. Sám nevím, jak bych mohl říkat o něčem, že to je nejlepší a vzápětí to samé říkat o konkurenční značce. Stojím si za tím, že když za značku nedýcháš naplno, nemůže být výsledek stoprocentní.

Který produkt je pro tebe nyní ten TOP?

To se ti povedlo, zase taková otázka na tělo. Nejvíce používám Everyday Messenger, ale pokud mám vybrat jen jeden nejlepší, pak je to pro mě osobně Travel Backpack 45L. Považuji jej za nejlepší cestovní řešení, které jsem kdy měl.

Co můžeme od Peak Design očekávat v letošním roce?

Už není žádným tajemstvím, že budou nové cestovní tašky. Ty by měly být dostupné v prvním pololetí. V té samé době budou nějaké velké nové věci a pak další nové věci, ale o těch nyní mluvit nemůžu (smích). Nicméně, když se podíváš na video šéfa Peak Designu, které je dostupné na YouTube, tak ten říká, že je zavazadla baví, lidi také baví, takže jich bude pořád více. No a také říká, že všichni nosíme v kapse úžasný foťák a že ani to nezůstalo nepovšimnuto. Takže určitě je na co se těšit.

Pavle, zmínil jsi Apple Watch, používáš i jiné produkty značky Apple?

Mám iPhone XS Max. Čekal bych s upgradem z iPhone 7 ještě rok, ale řešil jsem problémy s baterkou, která je při tréninku vystavována zimě a hodně tím trpí. A taky jsem XS viděl u manželky a nevydržel to (smích).

Je to také poprvé, co jsem šel do velkého displeje. Vždycky jsem se toho bál a smál jsem se, kdykoliv jsem ty plácačky viděl v rukou jiných. Teď jsem se po radách kamarádů odhodlal to zkusit. Jednak trošku pozoruji, že hůře vidím na blízko, a pak mám také velké ruce, tak kdo jiný by jej měl mít (smích). Jsem s ním spokojený, byla to dobrá volba.

Používám také MacBook Pro 15″ (2017). Pracuji hodně s fotkami a grafikou a jsem na 15″ už roky zvyklý. MacBook jsem měl ještě dříve než iPhone, první jsem pořizoval v roce 2007, kdy Apple switchnul na procesory Intel. Do té doby jsem tomu nějak nevěřil. Dnes mám čtvrtý.

Ten poslední jsem kupoval poté, co se mi po celonočním boji nepodařilo vzkřísit starý, který byl z roku 2012. Šel jsem tedy po pěti letech s brekem koupit nový. Nechtěl jsem Touch Bar a kdybych mohl, tak bych ušetřil, ale u 15” ta volba není. Nakonec jsem rád, i když jej moc nepoužívám, ale Touch ID je boží. Nyní jej čeká reklamace klávesnice, kterou mám již schválenou, ale není to příjemné, když po roce musí do servisu.

Od Applu mám tedy iPhone, MacBook a Apple Watch.

Máš tip na nějaké zajímavé aplikace?

To asi ani moc ne. Napadá mě pro komunikaci Slack, pak používám Wunderlist, ale to už ani nevím proč a zřejmě přejdu do nativní aplikace Připomínky. Super je Scannable, který používám pro skenování dokumentů. Pak již zmiňovaná aplikace Strava, ale tu používám naprosto asociálně a privátně. Je mým deníkem, nemám veřejný profil a ani moc nesleduji příspěvky ostatních. Pro platby mám Revolut a Curve, z čehož tu druhou zmiňovanou spíš jen testuji.

Používám tedy hlavně ty nativní aplikace. Vyhovuje mi vlastně i celý ekosystém. Nově jsem nyní pořídil 200GB úložiště na iCloud a nastavil rodinné sdílení – dost mě baví ta úspora místa na telefonech a další výhody. A teď se těším na Apple Pay.

Poslední otázka – jaké jsou další plány Pavla Richtra?

No, to je dobrý! (smích) Vždycky před Aljaškou na nic jiného nemyslím. Soustředím se na přípravu. Nicméně se těším na to, až se vrátím a budu se moci vrhnout do práce. Až se vrátím z toho jiného světa.

Pavle, moc děkuji za vyčerpávající inspirativní rozhovor. Přeji ti za sebe, a věřím, že i za všechny čtenáře, hodně sil a přívětivé počasí pro tvé další dobrodružství a už nyní se těším na naše další setkání.

Mimochodem, přihlaste se mi, kdo se mnou chcete přespat koncem února na Sněžce a podívat se na jedno svítání trochu jinak, na ipure@jirihubik.cz. Pavel tou dobou bude již několik dní na cestě, tak jej můžeme podpořit alespoň takto. Mimoto můžete jeho cestu sledovat na https://www.facebook.com/pavel.richtr, https://www.instagram.com/pavelrichtr/ nebo na www.pavelrichtr.cz.

Pavel Richtr
*1975
• 4× účastník Iditarod Trail Invitational, Aljaška (1× 350 mil a 2× 1000 mil na kole, 1× 350 mil pěšky), 2.– 4. místa
• 2004, 2006 a 2008 TransRockies Challenge, Kanada
• 2003 MS Xterra triatlon, Hawaii

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *