Tři tygři. Tento youtubový kanál zná dnes snad každý druhý Čech. Improvizačnímu uskupení herců z ostravského Divadla Mír se v době, kdy nikdo nemohl vystupovat, povedlo něco jedinečného. Zatímco na internetu ve velkém vysílali jen a pouze zpěváci a hudební kapely, Tři tygři dokázali, že i divadlo se dá dělat po internetu, když to jinak nejde. 18 živými vysíláními, seriály VyPlašení nebo Distanc a mnohým dalším bavily tváře Divadla Mír český YouTube, protože se tentokrát nemohly setkat osobně s tradičně vyprodaným sálem. Je mi ctí, že si Albert Čuba, šéf Míru, principál Třech tygrů a nadšenec do technologií, udělal čas a nechal mě, abych ho vyzpovídal, jak to všechno bylo.

Chcete PDF verzi tohoto článku? Stáhněte si ji zdarma.

Jak se profesionální divadelní herec stane tvůrcem na YouTube?

To má dlouhou historii. Pamatuji si přesně ten moment, kdy si mí rodiče v 90. letech koupili první kameru VHS a já jsem se poprvé podíval skrz hledáček. Byl jsem tím úplně polapen. Tu kameru jsem jim hned zabavil a už jako teenager jsem pořád něco natáčel. Stříhat se tehdy na počítači nedalo, takže jsem to složitě stříhal přes dvě videa a následně ukazoval leda rodině. Že existují střihové programy, jsem zjistil, jakmile se koupila lepší kamera miniDV od Canonu. Ne úplně legálně se mi povedlo dostat k Vegasu od Sony a na něm jsem se začal postupně učit. Internet jsme neměli, Vegas ale byl uživatelsky příjemný a mě to začalo hrozně bavit. Okolo tvorby videí jsem se od té doby pořád pohyboval i během hraní v Komorní scéně Aréna, než jsem si založil firmu na audiovizuální tvorbu. Začínal jsem na různých videoprezentacích, videovizitkách různých firem a dělal jsem i různý obsah na YouTube. Přestože jsem byl na YouTube aktivní někdy od roku 2008, vlna youtuberingu, jak ho známe dnes, mě minula. Začal jsem s videem dřív, než to celé začalo, a potom jsem do toho nestihl vstoupit. Důležitý faktor byla rodina a práce v divadle, jednoduše jsem se věnoval jiným věcem. I tak jsem ale tvorbu videa jako takovou nikdy neopustil.

Kromě vás je tu ale jen málo herců, kteří by na YouTube něco produkovali. Mám až dojem, že se od toho většina spíš distancuje. Čím to?

Myslím, že do toho vstupuje více faktorů. Herec a bavič jsou dvě úplně odlišné věci. Ten druhý, komik či bavič, má k videotvorbě nebo YouTube obecně asi blíže než herec. Jsou to úplně jiné kategorie. Problém rozhodně není v technologiích, natočit a zveřejnit cokoli je dnes opravdu jednoduché, stačí mi kamera v telefonu nebo notebooku a být vtipný. S humorem člověk dosáhne úspěchu jednoduše. Proto se také hvězdami videa stali spíše komici, stand-up komici a další podobní. Ti pro svoji činnost nevyžadují nějaký pevný text, co napsal někdo jiný, a je to pro ně i produkčně jednoduché. Nemyslím si, že by divadelní herci měli obecně vůči YouTube averzi. Jsou to většinou profesionálové, kteří se svou prací živí a pokud dostanou nabídku, že mají jít něco natočit za určitou sumu peněz, tak půjdou a nebudou řešit, pro jakou platformu to je.

Uvažovali jste v Divadle Mír nad streamováním Tří tygrů, i kdyby nepřišla krize a divadla se nezavřela?

Nad streamováním vyloženě asi ne. Určitě jsme plánovali nějaký videoobsah, ten začal koneckonců vznikat nezávisle na krizi už předtím na youtubovém kanále Tří tygrů. Již dříve jsme také začali připravovat třeba videoinscenaci Smrt talentovaného vepře a chceme v tom pokračovat – nastartovat v Ostravě nějakou audiovizuální produkci. Nicméně o streamech v podobě, v jaké je znáte, jsme začali uvažovat ve chvíli, kdy se situace okolo koronaviru začala zdát vážná. Zhruba týden před uzavřením divadel (10. března 2020, pozn. red.) jsme začali mluvit o tom, že bychom měli být připraveni na úplně cokoliv, co by omezilo provoz divadla. Řešením bylo rychle se přesunout do online prostoru. Ve chvíli, kdy se uzavřela divadla na Slovensku, to byla už jen otázka času, než se divadla zavřou i u nás. Když to nastalo, byli jsme do značné míry připraveni streamy spustit. Měli jsme pro to kódové označení „Jdeme na to“ a každý už věděl, co má dělat.

Co obnáší spustit vysílání z divadla. Vy jste se rozhodli to dělat na úrovni, na několik kamer, s klavíristou… Je těžké něco takového zorganizovat?

Záleží na čase. Když máte dost času, zjistíte, že to těžké není. Nejhorší je, když je času málo a vy to potřebujete udělat rychle. Potom spěcháte a nevíte, kterou cestou se vydat, protože těch možností je více. Záleží ale opravdu jen na vašich nárocích. Pokud chcete mít pět kamer a kvalitní zvuk kvůli zpěvačkám nebo kapele, tak přidáním každého tohoto prvku se to to stává složitějším a složitějším. V základní verzi ale určitě stačí prostor a iPhone. Třeba iPhone 11 má už tak kvalitní optiku a kupodivu i zvuk, že v interiéru vám stačí být připojený na mobilní síť a můžete stream spustit. Byla to pro nás úniková cesta a asi by fungovala. Sice jsme to netestovali, ale jsem přesvědčen, že bychom v nejhorším případě mohli stream na iPhone realizovat. Možná bychom zainvestovali do externího mikrofonu. Druhou únikovou cestou bylo GoPro, které se dá s iPhonem propojit a také k vysílání použít. Hlavně ta poslední verze Max má rovněž skvělý mikrofon, systém umí jeho citlivost dynamicky měnit, když se člověk otočí od kamery a zase zpět. Pro potřeby hraní by to tedy složité ani nebylo, my jsme ale chtěli ve streamu zachovat zpěvačku a klavíristu a to už je potřeba oba nazvučit, prohnat to mixážním pultem, zpracovat a potom s obrazem poslat na internet. Hledali jsme tedy vhodný software a přišli jsme na OBS Studio, které používáme. Potřebovali jsme to, čemu ve streamech říkáme „krabička“, což je produkt od Blackmagic Design, který zpracuje obraz a posílá ho do počítače. Poslední překážkou byl upload, který jsme museli zvednout, ale náš provider nás podržel a jakožto sponzoři nám zvedli upload ze základní rychlosti na 50 Mb/s, což je maximum, co zvládne naše anténa, a bohatě to stačí. Záleží samozřejmě na datovém toku, 30 Mb/s by nám stačilo, ale 50 je pro naše využití optimum.

Co se týče hardwaru, měli jste nějaké speciální požadavky třeba na počítač či kamery?

Po rozhodnutí, jakým způsobem budou streamy probíhat, vstoupil do hry například objektiv. Kdybychom používali mobil, tak bychom nemohli pracovat s hloubkou ostrosti, která tomu dodá ten kýžený filmový efekt. Co se zařízení na natáčení týče, postupně jsme zjistili, že pro naše účely jsou z nějakého důvodu nejlepší bezzrcadlovky od Sony. Důvodem je opět způsob, jakým ten fotoaparát dovede nahrávat zvuk. Pravděpodobně tam funguje softwarová úprava citlivosti jako u GoPro, což jsme ocenili ještě více než hloubku ostrosti. Nad tou člověk mávne rukou, ale paradoxně pro vysílání je zvuk to klíčové. Je potřeba herce dobře slyšet, třeba když tři nebo čtyři postavy vedou dialog. V našich improvizacích jsme potřebovali prostorový zvuk a nemohli jsme mít porty, protože se mezi každým skečem převlékáme. Zkusili jsme například Pocket Cinema Cameru od Blackmagic Design a ta nám nevyhovovala, protože brala surový zvuk – je to profesionální technika na záběrové natáčení a tam se předpokládá, že se zvuk bude postprodukčně upravovat. Sony Alpha jsou v tomto mnohem blíže běžnému uživateli a je i vhodnější pro naše streamy, protože se nemusíme o zvuk starat, když herec šeptá nebo křičí. Do kamery jsme napojili obyčejný externí mikrofon na 3,5mm jack a fungovalo to. Co se počítače týče, před koronakrizí jsme sestavovali střižnu konfigurovanou na balík od Adobe, tudíž jsme tu střižnu jen přesunuli do sálu do divadla a streamovali jsme přes tento PC. Posledních zhruba pět streamů jsme ale už streamovali z MacBooku, jelikož jsme od Blackmagic Design pořídili novou „krabičku“ – režii na čtyři kamerové vstupy. Při posledním streamu jsme tak mohli spustit celkem čtyři kamery – dvě statické na kapelu, jednu do zákulisí a jednu Sony Alpha pro kameramana, který s ní chodí. Data z nich pak šla přes tu režii do OBS a poté na YouTube. Technická zajímavost je, že se musí řešit latence zvuku. Tlesknutím na kameru se na začátku vyzkouší, jestli se zvuk nebo obraz nepředbíhají a přednastaví se hodnoty, aby byly po celou dobu streamu synchronní. Z hlediska hardwaru nejsme v Divadle Mír ortodoxní, v rámci audiovizuální produkce používáme Windows i Mac. Zvažujeme do budoucna i střih a coloring v DaVinci Resolve, kde je naopak lepší optimalizace pro Mac…

Jdou YouTube a divadlo dohromady? Může obsah na internetu divadlu jako instituci nějak pomoci? Přiblížit jej mladší generaci, přilákat diváky nebo třeba prohloubit zážitek…

Diskuzi na toto téma jsem vedl asi půl roku zpátky s kolegy z ostatních divadel a konsenzus byl, že je to slepá cesta. Myslím, že dnes by asi každý mluvil jinak… Já jsem každopádně přesvědčen, že rozhodně! Divadlo je vedle hrobníka, porodníka a prostituce jedna z nejstarších institucí a přežilo tak dlouhou dobu právě proto, že se dovedlo nějakým způsobem změnit. Teď je čas, aby se divadlo opět přizpůsobilo a videoobsah by rozhodně měl jít s živým divadlem ruku v ruce, ne být jen jeho podporou, jako je to doposud. Divadlo je vizuální umění a moderní herec by dnes měl zvládat jakýkoliv typ herectví – na velkém, venkovním, či komorním jevišti, ale i před kamerou. Právě proto by ta audiovizuální složka s přenosem na nějakou obrazovku měla být nedílnou součástí každého divadla. Ve výsledku to divadlu skutečně pomůže. Docela se divím, že to v České republice není zvykem… Spousta divadel má „vizuální“ účty na sociálních sítích, ale potenciál je zvláštně nevyužitý. Vnímají to pouze jako doplněk, ale právě sem by se měl marketing všech divadel soustředit. Měl by se otočit poměr klasických propagačních materiálů jako letáků a brožurek ve prospěch mediálního obsahu. Rozhodně nám to neuvěřitelně pomohlo a je to cesta. Jsme pod záplavou zpráv, kdy už otevřeme a že se na nás lidé těší – to jsme nikdy předtím neměli.

Proč jsem na YouTube nezaznamenal streamy i jiných českých divadel?

Částečně to mohlo způsobit to, že ostatní divadla, stejně jako Divadlo Mír, nemají práva na vysílání klasických inscenací z repertoáru. Jediná možnost je vysílat něco vlastního. Některá divadla natočila talk show či jiné jednodušší věci, ale proč YouTube nezkusilo víc divadel ve větší míře, je složitější. Páteří českého divadla jsou příspěvkové organizace. Naprostá většina českých divadel jsou příspěvkovými organizacemi daných měst a mají poměrně složitou rozhodovací strukturu. Veškeré procesy tam probíhají extrémně byrokraticky. Když se zavřela divadla, armáda zaměstnanců těchto divadel začala řešit, co se vstupenkami a hlavně ten samotný fakt, že se něco děje. V tom všem je buď vysílání nenapadlo, nebo neměli kapacitu to prosadit. Pokud to totiž chcete dělat trochu na úrovni, musíte na začátku investovat přinejmenším třicet tisíc korun. Naše prvotní výhoda byla v tom, že jsme tu techniku už měli. Skeče pro Tři tygry jsme točili už dříve a tvořili jsme, v zásadě nám chyběla jen ta „krabička“. Běžná divadla ale v naší situaci nejsou, natáčecí techniku nemívají, často nemají ani fotoaparát, protože si najímají externí fotografy… I kdyby si tedy v nějakém divadle řekli, pojďme streamovat, potřebovali by třicet tisíc. Ten, koho to napadlo, by musel jít za uměleckým šéfem a přesvědčit ho, šéf by musel přesvědčit ředitele a ředitel by musel někde v rozpočtu najít třicet tisíc. Řešilo by se, zda dělat výběrové řízení na nákup fotoaparátu, nebo to koupit rovnou. Potom se do toho začne vměšovat plno lidí, budete muset nutit zvukaře, co tam je zaměstnaný dvacet let, aby poprvé v životě zapojil fotoaparát, když to nikdy nedělal… Řečeno trochu s nadsázkou, zkrátka to není tak jednoduché. Byrokracie těchto příspěvkových organizací je na jednu stranu dobrá, protože tvoří tu páteř českého divadla, ale na druhou stranu je velmi těžkopádná. Rychlé reakce na situace jako tato jsou úplně znemožněny. V Divadle Mír je to přesně naopak, je nás tam jenom pár. Jeden člověk dostal za úkol vstupenky a podobné záležitosti a my jsme mohli řešit, co budeme dělat. Do karet nám také hrálo, že jsme věděli, co potřebujeme, jak zpřístupnit kanál a jak všechno nastavit, nebyla to pro nás překážka. Divadla s tímto nemívají žádné zkušenosti. Hodně to souvisí s používáním různých platforem k propagaci, věnují se tomu velmi málo, často ani ne přímo sami, a tak na to nemají určené lidi. Již dříve zmíněný faktor času zde byl rozhodující. Já si tedy myslím, že důvodem, proč jsme zůstali s vysíláním sami, je kombinace byrokracie a neznalosti jak na to.

Tři tygři jdou proti ostatním youtuberům. Jste herci, kteří tvoří obsah na internetu. Narozdíl od ostatních děláte věci cíleně, čili umíte hrát, neexperimentujete, co bude fungovat, a tím nejste „jen vtipní“, což ale podle vašich slov stačí k úspěchu. Myslíte, že kdyby se do YouTube dalo více profesionálů, zvedlo by to nějak úroveň internetové produkce? Mám na mysli, že by se od vás někdo přiučil…

Že jsme profesionální herci, je bezpochyby veliká výhoda. Ani Tři tygři na YouTube nevznikli z ničeho nic. Uskupení Třech tygrů existuje čtyři roky a my jsme pravidelně jednou měsíčně, když nebyla karanténa, chodili bavit dvě hodiny asi 170 platících diváků do Heligonky k Jarkovi Nohavicovi. To už je přes čtyřicet odehraných improvizačních představení. Točit jsme začali až potom, hodně lidí tohle překvapuje. Jistě člověk časem zjistí, co funguje, to je zkušenost. Náš úspěch na YouTube tak není jakousi náhodou, ale vyvrcholením čtyř let práce. Naše zkušenosti s audiovizuální tvorbou nám taky pomohly udělat naše skeče líbivé, podle našich představ a taky trochu odlišné od běžných videí. Z tohoto hlediska v rámci českého YouTube asi hodně vyčníváme. Pravda ale je, že u nás ve střední Evropě jsme v trendech vždycky pozadu. Americký YouTube a hlavně americké komediální kanály jsou úplně jiná liga. Tam se profíci z mainstreamu právě přesouvají a je to zcela regulérní médium, kde se mohou prezentovat. Hvězdy všech amerických late night show mají svůj kanál na YouTube, každý z nich má přes deset milionů odběratelů a oni tam každý den sypou obsah. Saturday Night Live, klasická late night show vysílaná z New Yorku již přes třicet let, má také svůj kanál a jejich skeče jsou neuvěřitelně vtipné. Tomuto je pochopitelně velmi těžké konkurovat, protože za sebou mají celé produkční zázemí, ta show vzniká pro televize a oni to jen vystřihnou a dají na YouTube. Nejen, že pak mají další diváky a příjmy z reklam, ale je to plně profesionální dílo, které se tam objeví, a dívat se na něj může kdokoli odkudkoli. U nás něco podobného dělá jedině Jan Kraus. Myslím, že se to časem za západu dostane i k nám a profesionálové se v nějaké podobě do online světa přesunou. Končí i časy, kdy se člověk musel nejprve proslavit v televizi. Já jsem toho přímým důkazem, nikdy jsem neměl tolik natáčecích dní jako tento měsíc a to jen díky YouTube. Určitě je dobře se inspirovat v zahraničí, a pokud má člověk trochu štěstí, není důvod, aby to či ono u nás nefungovalo taky. Nevím, zda by se od nás někdo mohl přiučit, protože dnešní doba je rozstřelená a rozhodně nejde zobecnit, co funguje. Ačkoliv je pravda, že umět mluvit, tvářit se a stát před kamerou je potřeba, jsou i tací, kteří jsou prostě příjemní na pohled, jsou spontánní, a bylo jim dáno úžasně bavit lidi okolo, aniž by to studovali. Profesionálové mohou s určitými prvky záměrně pracovat, ale takoví jedinci jsou nenapodobitelní. Startovací pozici mají ale všichni stejnou. Nahraje se to na YouTube a rozhoduje divák.

TikTok dnes strhává obrovskou pozornost. Tři tygři jsou na TikToku. Kromě oficiálního účtu tam jsou k nalezení ale i klipy a hlášky z vašich videí nahrané fanoušky. Je podle Vás TikTok cesta pro šíření hraných či hudebních scének? Jak si vedou mladí tvůrci?

Založení tiktokového účtu Třem tygrům byl regulérní kalkul v dobrém slova smyslu. Moje jedenáctiletá dcera totiž TikTok má a ona za mnou začala chodit a ukazovat mi, že tam jsou Tři tygři. Fanoušci to kdovíjak stahují z YouTube, postříhají to a začnou šířit. Zpozorněl jsem, když se začaly objevovat profily „Tři tygři“, které nebyly naše. Jako reakci na to jsme vytvořili oficiální profil Třech tygrů, abychom tam takzvaně byli a aby fanoušci věděli, který účet je opravdu náš. TikTok je pro nás taková další cesta a fanouškovská tvorba nás baví. Jednak nám to pomáhá a jednak nám to ukazuje, jak které vtipy fungují. Osobně si myslím, že TikTok nějakým způsobem kreativitu podporuje. Vidím to na své dceři, kolik času tam tráví tvorbou jednoho videa. Potřebuje nějak zatancovat či něco jiného vytvořit, ten záznam zpracovat, použít filtry a další úpravy, které jsou poměrně bohaté a komplexní… Samotného mě překvapuje, kolik nástrojů TikTok nabízí, a když to občas prohlížím, tak oceňuji míru kreativity v tomto softwaru a obdivuji, co někteří uživatelé dovedou vytvořit. Ve smyslu rozvoje kreativity je TikTok asi bez problému, ale určitě se nic nemá přehánět a jako rodič občas kontroluji, kdo jí co píše a s kým se sleduje, protože je to poměrně nebezpečná oblast. Ještě mám syna a tam je to nebezpečnější, protože on bere všechno, co se řekne na YouTube, jako axiom. Já ho nejsem schopen přesvědčit, že věci mohou být i jinak. Až když se zeptám, co by dělal, kdybych svůj názor natočil na YouTube, tak se zamyslí nad jinou variantou. Děti nemají záklopku, nedovedou informace přijmout a zpracovat je. To je nebezpečné. Když rodič ztratí přehled nad jejich aktivitou na internetu, může být hrozně překvapen nějakou reakcí svého dítěte, která může pocházet z YouTube, protože si ji to dítě zapamatovalo a bere ji za nepopiratelnou pravdu.

Vy jste uživatelem produktů značky Apple. Na základě různých videí na kanále Divadla Mír ale vím, že ne odjakživa. Kdy jste se dostal do ekosystému, co používáte, jaké jsou vaše zkušenosti?

Rozhodně nejsem ortodoxní a přijde mi to trošku směšné, když se ohledně značky dva lidé hádají, i když je tam určitě vždy jistá nadsázka. Moje cesta k Applu byla poměrně složitá. Můj první dotykový telefon byl iPhone 3GS, dostal jsem ho od bratrů k narozeninám. Byl jsem moc spokojený, ale pak jsem ho nějak opustil, a dokonce jsem pak měl i Razr a nějaké Androidy. Vrátil jsem se zpět v době iPhonu 5 a potom šel opět někam jinam… Hodně jsem telefony střídal podle toho, co zrovna bylo zajímavé. Měnil jsem vždy zhruba po dvou letech. Jsem docela technologicky založený člověk, moderní technologie mám rád a na značce mi nezáleží, podstatné je pro mě to, co mi ten telefon přinese zajímavého. Před současným iPhonem 11 Pro jsem měl Samsung Galaxy S10, z té jsem byl velmi nadšený, hlavně z fotoaparátů. Hodně jsem válčil s notebooky. Dlouho jsem používal notebooky s Windows, akorát potom jsem manželce asi před pěti lety koupil MacBook Air a on dodnes úplně perfektně funguje. Musím přiznat, že to se mi s žádným PC nestalo… Já jsem si během těch pěti let koupil více notebooků, a i když jsem šel do vyšší ceny a utratil za něj třeba třicet pět tisíc, tak jsem nakonec nebyl spokojený s výdrží baterie nebo přílišnou hlučností. Dopadlo to tedy tak, že jsem stejně skončil u MacBooku Pro – podvědomě jsem k tomu směřoval už dlouho. Je to první notebook, se kterým jsem opravdu spokojený, protože je dost výkonný na střih videa v DaVinci nebo Adobe Premiere, všechno funguje a baterie vydrží dlouho. Jinak jsem ale i nadšený počítačový hráč, takže mám i herní PC, které na nic jiného nepoužívám a to bych neměnil. Volím to, co zrovna na něco potřebuji a co mi vyhovuje. Nejsem ale moc nadšený z ekosystému, který se hodně těžko zase opouští. Člověk si automaticky koupí víc věcí, všechno se perfektně prováže a z toho špatně jde pryč… Na zálohu fotek kromě iCloudu nebo Fotek od Googlu používám primárně OneDrive. Protože hodně píšu, mám Microsoft 365 a všechno se mi zálohuje tam.