Možná máte pocit, že práce se soubory a obecně nakládání s daty je něco zcela samozřejmého a nemusíme se o tom bavit. iPadOS má ale řadu specifik a rozhodně stojí za to se zamyslet, v čem se chová tablet od Applu jinak než stolní počítač. Takové zamyšlení vede k zcela specifickému přístupu.

Když Apple začal, ještě pod vedením Steva Jobse, pracovat na iPhonech, rozhodli se v Cupertinu změnit přístup uživatelů k souborům a datům obecně. V případě macOS je práce se soubory v zásadě stejná dlouhé dekády a nese s sebou spoustu historické zátěže, která přináší zejména bezpečnostní rizika. A tak, když v Applu dělali na něčem úplně novém, řekli si, že toho využijí a pokusí se nejpalčivější problémy vyřešit. iPhone dlouho vůbec nenabízel možnost pracovat přímo s adresáři a soubory bez použití konkrétních aplikací. Místo souborového manažeru jako je Finder a cesty od souborů do aplikace to Apple otočil. Nejprve jsme otevřeli textový editor a v něm pak pracovali s textem. Nejprve jste otevřeli aplikaci Fotky a až v ní organizovali a upravovali fotky.

Tento článek si můžete přečíst i v plně grafické podobě v PDF formátu.

Když přišel iPad, u kterého je přeci jen použití trochu jiné, Apple záhy zjistil, že jen s iOS nevystačí. A tak vznikl iPadOS, který sice staví na iOS, ale rozšiřuje možnosti práce a přibližuje mobilní svět tomu počítačovému. A tak vznikl hybridní přístup iPadu k souborům.

Kde můžeme dnes data ukládat?

Z fyzického pohledu máme tři možnosti. Je zde interní úložiště iPadu, naformátované na APFS a fungující podobně jako úložiště počítače. Zejména s příchodem USB-C začala růst obliba externích fyzických úložišť, která mají stále některá omezení, ale jejich cena je radikálně nižší než co si Apple řekne za interní úložiště. A třetí možností jsou různé cloudy, které dnes představují nejbezpečnější a nejkomfortnější řešení, ale nejsou vhodné pro všechny typy dat.

Osobně kombinují všechny tři možnosti, protože každá má své výhody a nevýhody. Důvody jsou různé, od technických až po čistě historické.

Interní úložiště

Každý iPad je vybaven rychlým interním SSD, které je naformátované na nejmodernější souborový systém APFS a všechna data na něm jsou automaticky šifrovaná. Díky tomu je to úložiště rychlé a zároveň v mnoha ohledech velmi bezpečné. Má to dva velké háčky.

Tím prvním je cenová politika Applu, který si za interní úložiště iPadu s vyšší kapacitou nechává zaplatit až nemravné peníze a zároveň neumožňuje jeho rozšíření. To druhé jde pochopit. Ultratenký iPad prostě není vhodný na výměnu úložiště. Pochopit cenu úložišť s kapacitou 1 nebo 2 TB opravdu moc nejde.

Druhým problémem je principiálně velké riziko mobilních zařízení na ztrátu, odcizení či poškození. Prostě zařízení, které nosíte všude s sebou je náchylnější k poškození či ztrátě než stolní počítač a nikdo s tím nic nenadělá. Takže i zde platí, že bez zálohování může fungovat jen hazardér. Naštěstí stačí jít do Nastavení – Účet Apple – iCloud – Záloha na iCloudu a zapnout automatické zálohování. Pokud máte dost místa na iCloudu, je vyřešeno.

Externí úložiště

Cenově mnohem přívětivější je pořízení externího fyzického úložiště. I rychlé SSD jde koupit za zlomek ceny interního, a to nemluvím o větším výběru rychlostí, kapacit, značek a provedení. Bohužel je zde mnoho omezení.

Pokud máte starší iPad s konektorem Lightning, je použití externích úložišť velmi limitované a komplikované jak ze softwarových důvodů, tak kvůli nedostatku energie na konektoru. Pokud chcete používat externí úložiště, kupte si iPad s USB-C. To myslím zcela vážně.

Skrze USB-C na iPadu můžete připojit takřka jakýkoli externí HDD či SSD. Můžete použít libovolný kabel USB-C či Thunderbolt a úložiště bude fungovat. Pozor, iPad nepodporuje formát NTFS a jeho podpora nejde doinstalovat! Můžete používat úložiště s FAT, FAT32, HFS, HFS+ nebo APFS, a to šifrovaná i nešifrovaná. Když v aplikaci Soubory přidržíte prst na externím disku, můžete jej naformátovat nebo zobrazit informace o jeho kapacitě, naplněnosti, formátu atd.

Bohužel, většina aplikací umí z externích úložišť data importovat, umí na ně exportovat, ale neumí pracovat přímo s daty na externím úložišti. To znamená, že můžete externí disk použít jako odkladiště dat, ale ne jako pracovní prostor. Proč? Důvodem je jednak bezpečnost a také fakt, že dlouhé roky nebylo smysluplné externí úložiště používat, a tak se o to tvůrci aplikací ani nesnažili. Čestnou výjimkou jsou některé aplikace pro práci s videem jako LumaFusion, Final Cut Pro či DaVinci Resolve.

To znamená, že s externím úložištěm nejde reálně pracovat tak jako na počítači. Můžete na něj odsypat část dat, můžete na něj zálohovat některá data (ne celý iPad), můžete jej použít jako přenosové médium. Nemůžete, až na čestné výjimky, na něm přímo pracovat aniž by se data nejprve kopírovala do iPadu.

Cloudy

Třetí možností je doplnit interní úložiště cloudem. Dobrou zprávou je, že Apple vás nenutí používat nutně iCloud. Můžete sáhnout třeba po OneDrive od Microsoftu, Disku Google, Dropboxu, Creative Cloudu od Adobe a libovolně tato úložiště kombinovat. Jak na to?

Vše vždy začíná tím, že si stáhnete aplikaci daného cloudu z App Store a přihlásíte se v ní svým účtem. To logicky odpadá u iCloudu, protože ten je přímo součástí systému. Po přihlášení můžete se svými daty pracovat přímo v aplikaci cloudu, ale to je opravdu nepraktické. Mnohem zajímavější je, že cloud se vám propojí do operačního systému a díky tomu jej mohou používat všechny aplikace stejně jako interní či externí úložiště. Zároveň se propojí do aplikace Soubory.

Pokud se cloud po přihlášení v Souborech neobjeví sám, stačí kliknout na tři tečky v horní části levého panelu, dát Upravit boční panel a zapnout si zobrazení cloudu. Od toho okamžiku s ním můžete pracovat i v Souborech – stejně jako s ostatními úložišti.

Výhody? Automatické zálohování a synchronizace s ostatními zařízeními, možnost snadného sdílení dat, nezávislost na hardwaru a za splnění určitých podmínek a správného nastavení možnost mít data mimo iPad a nezabírat s nimi místo v interním úložišti. A pokud máte aplikace napsané přímo pro cloud, který jste zvolili, umí s ním opravdu skvěle spolupracovat a často přímo pracovat s daty na cloudu.

Nevýhody? Pokud data nejsou uložena v iPadu, tak potřebujete připojení k internetu, které je dostatečně rychlé a stabilní, abyste s nimi mohli pracovat. Aplikace, které nebyly napsány přímo pro daný cloud, na něj typicky pouze exportují a importují z něj.

Jaké aplikace, takový cloud

Největším úskalím práce s cloudy je fakt, že řada aplikací vás nutí používat konkrétní cloud. Takže Fotky se umí synchronizovat pouze přes iCloud, zatímco Adobe Lightroom vás nutí používat Creative Cloud. Chcete používat obě aplikace? Pak musíte platit dva cloudy.

I kancelářské balíky jsou silně svázány s příslušným cloudem. MS Office s One Drive, iWorks s iCloudem atd. Sice to jde obejít, ale natolik vám to zkomplikuje práci, že dřív nebo později rezignujete.

Moje ověřená metoda

Jak to mám já? Protože je pro mě iPad hlavním pracovním nástrojem a pracuji s multimédii, tak mám interní úložiště 1 TB a upřímně bych užil 2 TB. V interním úložišti mám aplikace, knihovnu fotografií a kopii většiny dat z cloudů, abych mohl pracovat i offline.

Všechny dokumenty mám na cloudech. Osobní na iCloudu, firemní máme na Dropboxu. A když říkám všechny, myslím tím opravdu všechny od roku 2006. Díky tomu mám několik záloh a vše vždy dostupné.

A na externím SSD pracuji s videi. Videa jsou často příliš velká na ukládání na cloud a i velké interní úložiště zaplní příliš rychle. Naštěstí právě video aplikace umí pracovat přímo z externího SSD a díky tomu se vůbec nemusí dostat do interního úložiště iPadu.

Pro manipulaci s daty používám systémovou aplikaci Soubory. Tu si otevřu dvakrát v Split View a pak přetahuji označené soubory prstem metodou drag-n-drop. Je to nejrychlejší a nejspolehlivější cesta. Kopírovat a přesouvat můžete libovolně mezi interním úložištěm, externím i cloudy.

Někdy příště si vysvětlíme, co je to sandboxing, proč mají aplikace specifické adresáře, jak je to s koncovkami a třeba s asociovanými aplikacemi.