Za poslední měsíc a půl jsem se svou sestrou provedl celkem detailní studii současného stavu všech populárních sociálních platforem. Přizval jsem si ji, aby mi dala více pohledů na věc, než já sám dovedu vzít v potaz, a taky mě šíleně baví ta sonda do přemýšlení mladého člověka, který s desetiletým rozdílem data vydání vidí svět mnohdy úplně jinak než mí vrstevníci. Mimo jiné jsme během našich diskusí několikrát narazili na problém bezpečí a soukromí na internetu, nicméně kvůli formátu těch článků nebylo kam jej zakomponovat. Přidáváme proto volné pokračování věnované přesně tomuto. Jak vnímá (ne)bezpečí na internetu ta, která se sama může denně stát jeho obětí?

Rozhodl jsem se tento článek pojmout inovativně a spojit dohromady klasický článek s rozhovorem. Nejlepší je totiž nechat konkrétní lidi mluvit samé za sebe, a já se do toho jen občas vložím s vlastní zkušeností či komentářem. Začal bych s vyjádřením přesvědčení, že internet obecně je nebezpečné místo jen relativně. Na internetu se sám pohybuji od svých nejmladších let, byť později než moje sestra, nebráním se používání sociálních sítí, tudíž jsem srovnaný s tím, že na internetu nevyhnutelně nechávám svou digitální stopu, které se už nikdy nezbavím, a sociálním sítím jsem se věnoval i při tvorbě své bakalářské práce, takže si myslím, že nejsem úplný laik a že o obsahu na sociálních sítích něco vím.

Pokud se pohybujete po internetu, musíte počítat s různými scénáři úplně stejně, jako když se pohybujete po městě. Na internetu i na ulicích velkoměsta je rušno a můžete tam narazit na různé kreatury, jejichž přítomnost vás potěší i zneklidní. Stejně jako můžete v metru náhodou začít konverzaci s láskou svého života, může po vás v prázdném vagonu skočit úchylák a připravit vás o důstojnost i psychické zdraví přinejmenším na několik let. Nevidím mezi internetem a běžným světem žádný rozdíl, jelikož jejich podobu formují lidé se všemi svými zájmy i nezájmy, sympatiemi i antipatiemi, zálibami i problémy, a stejně jako někteří lidé podobě města škodí a jiní ji velebí, jsou na internetu lidé, kteří plivou hnus i ti, kteří vás pobaví. Tvrdím, že je pouze na jednotlivci, koho si k sobě pustí, kam se vydá a s čím se setká. Následky si nese každý sám, protože svět, v němž žijeme, je skutečnost, jíž se musíte přizpůsobit, i když jste samorost. Svět a obecné rysy chování určitých lidí nejde změnit mávnutím kouzelného proutku, něco pak nejde změnit vůbec; ani téměř stoprocentní (digitální) gramotností, dostatečnou informovaností či snad lepším vychováním. Některé problémy s námi budou pořád, protože dělají lidi lidmi. To je holt přirozené.

Kde na sítích hrozí největší nebezpečí?

Podle mě určitě na Snapchatu. Snapchat staví na tom, že se vaše konverzace s jinými uživateli okamžitě mažou, pokud si konkrétní odpovědi vlastnoručně neuložíte. To vytváří úžasný charakter Snapchatu, lidé si tam posílají fotky a „snapy“ (anglicky momentky), pro které na jiných sociálních sítích není prostor, protože se tam prostě nehodí, ale taky to otevírá dveře těm, kteří nejdou daleko pro fotky, jejichž obsah by se dal lehce popsat jako sexuální obtěžování. Zatnuté svaly, koketní úhly i pánská pohlaví ve ztopořeném stavu tady od cizích lidí létají sem tam – hlavně když jste holka. Na to se musíte připravit, vyhnout se tomu nedá.

A není to jen moje sestra, kdo je obětí obsahu tohoto typu. Bezmála všechny její kamarádky, taky skoro všechny moje kamarádky a obecně všechny, co jsou vizuálně atraktivní a nebojí se to ukázat (byť jen fotkou z fitka) musí, někdy i dennodenně, snášet fotky pohlavních orgánů a výzev k sexu všech podob, protože se nějakému nápadníkovi líbí. Takoví nápadníci jsou dokonce neoblomní i přes opakované výzvy k tomu, aby toho nechali. Někteří chlapi pak jsou některými ženami tak očarováni, že jsou schopni se i po několika měsících zase ozvat s další fotkou břišních svalů a ztopořeného penisu, protože po odmlce nabydou dojmu, že se třeba situace změnila, a druhá strana už by o ně mohla mít zájem.

Kde všude je to nebezpečné?

Ono je to asi úplně jedno. Zásadní je možnost vést soukromou konverzaci, pak se tomu nevyhnete. Mluvíme tedy o Snapchatu (číslo 1), Messengeru (Facebooku obecně) a Instagramu. Tady všude si vás jednoho dne někdo najde.

Co se posílá a jak to funguje?

U holek se toto dotírání téměř nevidí. Holky většinou přes sociální sítě nabízí nějaké fotky nebo služby, ale neútočí. Útočí muži. Zakládají si účty a chtějí se kamarádit. Jakmile si získají důvěru, začnou prosit o fotky. Jakmile se to dostane do této fáze, je nejlepší osobu nahlásit a okamžitě blokovat. Pokud totiž něco pošlete, má predátor neomezené možnosti k vydírání, a to už se musí řešit. Nejlepší je říct to rodičům nebo nějakému jinému dospělému, to není nikdy špatně. Pokud jde o posílání fotek pánských přirození (dickpic), je to buď starter úplně první konverzace zcela bez kontextu, protože si muž myslí, že tím druhou stranu zaujme, anebo se odvíjí výše popsaný scénář. Nejdřív „kamarád“, potom se konverzace stočí k sexu, a pak pošle svůj penis.

Moje kamarádky, s kterými jsem se na toto téma bavil, už z toho potom mnohdy mají zábavu, protože penisů dostávají tolik, že si je někdy i screenshotují a posílají jako bizarní zdroj vtipu. Hodně takových mužů totiž takto oslovuje slečny na první dobrou a často se i kruh uzavře, když svůj penis pošle dvěma kamarádkám. Podle mě jde o absolutní dno a ubohost.

Jak to řešit?

V takových situacích je vždycky nejlepší blokace a nahlášení. Čím více lidí to udělá, tím rychleji si toho příslušná sociální síť všimne a tím rychleji ten účet smaže. Ráda bych ještě dodala, že dospělí ve věku zhruba nad 30 let se k těmto věcem bohužel moc nevyjadřují. Pokud jsou rodiči, neřeší to, a když už ano, tak stylem „buď do sedmi doma“ nebo „dej mi sem ten mobil“. Ale to není řešení. Konverzace ano, musíme tomu být všichni otevření.

Je bezpečnější internet nebo realita?

Upřímně řečeno asi internet. Vždy existuje právě tlačítko blokace a ty se tak jednoduše můžeš od určitého člověka izolovat. V realitě ale nemůžeš jen tak utéct – jak bys to chtěl udělat? Já se jako trochu výraznější člověk každý den setkávám s divnými pohledy a občas i nějakými řečmi a pomluvami. Pomluvy vznikají teda hlavně ve škole, tam je o to těžší utéct od člověka, se kterým musíš být pět dní v týdnu. V realitě je nebezpečnější ta nepředvídatelnost a fakt, že nemůžeš odejít z chatu, nemůžeš počkat. Vše se děje teď a tady a ty pak jednoduše zazmatkuješ.

Musím tady uvést, že to stejné nicméně platí i pro toho agresora. Co se hrubého počtu narážek týče, určitě jich víc dostanete přes internet, protože je jednodušší někoho napadnout virtuálně přes klávesnici, než mu něco říct do očí. Hodně se tomu v rámci své iniciativy BE BEST věnovala bývalá první dáma USA Melania Trump. V rozhovoru při cestě Afrikou se v této souvislosti označila za jednoho z nejšikanovanějších lidí na světě, protože je neustálým terčem všelijakých útoků, ale především na internetu. Určitě ale pak platí, že čím více narážek dostanete online, tím větší pozor byste si měli dávat v realitě. Kde pár úchylů na internetu sáhne po urážce, tam jeden blázen v realitě sáhne po fyzickém útoku.

Jak se chránit v realitě?

Ze všeho nejdůležitější je nikdy nezmatkovat. Je to těžké, ale musíte překonat strach a vždy zachovat chladnou hlavu. Pokud máte pocit, že vás někdo sleduje, ohlížejte se, jestli o vás nemluví, nasaďte si kapuci, pokud ji máte, a někomu zavolejte – úplně komukoli. Rodičům, kamarádce, kamarádovi, partnerovi, partnerce. Pokud budete s někým telefonovat a nahlas mluvit, nepůjdou za vámi, protože člověk na druhém konci linky už určitě zavolá pomoc. Pro agresora je to pak riziko. Můžete taky pomalu zrychlovat chůzi, v nejhorším případě začněte běžet. Nikdy ale nezacházejte do ulic a míst, která neznáte, kde nejsou lampy ani lidi. Tím své riziko zvyšujete. Hodně se takové situace řeší třeba na Twitteru. Najdete rady, existují i sebeobranné klíčenky atd., ale to není nutnost. Jde o vaši opatrnost obecně. Je dobré, že na to nejste nikdy sami. Lidé v mém věku to řeší a rozumní rodiče také. Nikdy nejste na nic sami, to si zapamatujte!

Komu hrozí nebezpečí?

V podstatě všem. Hlavně extrémům – slabším nebo naopak výrazným jedincům. Znáte to, průměrnost nikoho nezaujme.

Dává to přece perfektní smysl. Podobně jako v přírodě, kde si žádný lovec nedovolí zaútočit na tvora, který je v potravním žebříčku výš, nebo je evidentně silnější. Uspět s takovou kořistí nemá šanci, pokud není onen tvor nějak oslabený nebo lovec nezná speciální techniky, jak kořist skolit. Pokud budete vystupovat jako sebevědomý a dominantní člověk, určitě se budete setkávat s narážkami a odporem, ale obecně v tom bude minimum nebezpečí a bude to spíš zkouška pro vaši sebedůvěru a vnímání sebe sama. Jakmile se však budete stavět do role slabšího a lehce zranitelného jedince, okolí se po vás bude především v konfliktu vozit a bude vám nějakým způsobem dávat vaši zranitelnost najevo. Je proto vhodné na tom pracovat, pokud se takto cítíte a pracujete s lidmi. I jako pokladní nebo servírka schytáte mnohem více tupých komentářů, když budete něžní jako neposkvrněná lilie.

Bojuješ kvůli svému vzhledu a stylu s více narážkami než tvoji vrstevníci?

Ano, určitě s narážkami bojuju víc než ostatní. Minimálně s pohledy. Můj kluk mě pořád upozorňuje, jak se na mě někdo kouká a něco si říká. I vlastně přes to, že se držím s klukem za ruku. Jsem hodně vidět a taky za to ručím. Dávám si např. větší pozor, kudy chodím a co postuju na sociální sítě. Nejsem jako ostatní a ti ostatní to samozřejmě vidí a proto upozorňují. Dříve mi to ubližovalo, ale už jsem si zvykla. Beru to do jisté míry i jako jakousi jedinečnost; už jsem přestala řešit, co si o mně ostatní řeknou. Důležité je, že se v tom já cítím nejlépe.

Se sestrou máme společné, že na sebe ve společnosti poutáme hodně pozornosti. Není to jen chováním, moje sestra se ráda líčí, a já, když jsem byl v jejím věku, se začal každý den oblékat tak, jak mi to vyhovovalo nejvíce, tedy do saka a košile. V zimě jsem místo bundy nosil kabát a místo batohu aktovku. Ve slušném oblečení se až do dneška cítím nejlépe, svým oblečením se bavím a právě v tomto stylu to jde nejlépe. Až do určitého věku, kdy překonáte jakousi hranici „dostatečné vyspělosti pro oblek“, a do doby, než si všichni zvykli, že já si svůj styl vzít nenechám, jsem byl neustálým terčem posměšků, že jsem šprt, syn bohatého otce a že jsem rozmazlený, přestože moje oblečení bylo levnější než jedny nejnovější boty od Nike, které nosili všichni okolo mě… Nikomu jsem to nikdy nevysvětlil a musel jsem to prostě přetrpět, stejně jako moje sestra. Její výhodou i nevýhodou zároveň je ale to, že je holka, takže potřebuje více ochrany, byť se dívky malují a pečují o sebe odjakživa, takže by to taková pěst na oko být neměla.

Závěr?

Nepodceňte to, nevystavujte nikde svoje osobní údaje jako telefon a adresu a dávejte na sebe pozor. Určitě nemusíte mít strach – hlavně na sociálních sítích. Nikdy to však neberte na lehkou váhu a vždy zachovejte chladnou hlavu.

Karel a Olga Oprchalovi