Rok 1984 přinesl světu revoluci v podobě prvního Macintoshe. Model 128K ohromil veřejnost svým grafickým uživatelským rozhraním, ikonickým designem, ale reálné použití velmi rychle odhalilo jeho technická omezení. Následující modely Macintosh 512K a 512Ke, byly sice praktičtějším nástrojem, ale stále postrádaly možnosti jako pevný disk nebo rozšíření paměti. V té době se Apple ocitl uprostřed vnitřní krize. Steve Jobs, se v roce 1985 po mocenských neshodách s vedením společnosti rozhodl k odchodu.

Jeho místo v týmu Macintosh převzal Jean-Louis Gassée, který byl známý svou zásadou „no compromises“. Zatímco Jobs byl hnán vizionářskou touhou po revoluci, Gassée se zaměřil na pragmatickou evoluci stávajících produktů a jejich přiblížení profesionálním uživatelům. Vývoj týmu Macintosh se tak odklonil od radikálních nápadů směrem k postupnému zlepšování hardwaru i softwaru. Prvním výsledkem tohoto přístupu se stal Macintosh Plus, uvedený v lednu 1986.

Tento článek si můžete užít i v plně grafické podobě v PDF formátu.

První skutečně dospělý Mac

Macintosh Plus sice zachoval vnější podobu svých předchůdců, ale technologicky byl výrazně pokročilejší. Nabízel 1 MB paměti RAM, kterou bylo možné rozšířit až na 4 MB pomocí standardních modulů SIMM, a novou 800kB oboustrannou disketovou mechaniku. Velkým přínosem byla také 128kB ROM, která podporovala nový souborový systém HFS (Hierarchical File System), jenž nahradil dosavadní MFS a umožnil práci s adresáři.

Nejzásadnější inovací ale bylo zavedení rozhraní SCSI (Small Computer System Interface). Macintosh Plus se tak stal prvním počítačem Apple, který umožňoval skutečně otevřené připojení různých periferií. Uživatelé mohli připojit externí pevné disky, skenery, síťové karty nebo později i mechaniky CD-ROM. SCSI se díky své rychlosti a flexibilitě stal standardem Applu na víc než dekádu a zásadně přispěl k tomu, že se Macintosh Plus stal oblíbeným nejen mezi nadšenci, ale i v profesionálním prostředí.

Apple zároveň uvedl svůj první pevný disk pro SCSI – Apple Hard Disk 20SC. Měl kapacitu 20 MB a šlo o první pevný disk od Applu, který byl kompatibilní i s jinými platformami, jako například Apple II s vhodnou kartou. Konstrukčně byl zamýšlen jako stylový doplněk k Macu. Rozměrově odpovídal šířce počítače a bylo možné ho postavit vedle nebo pod něj. Existují konfigurace s 5,25″ i 3,5″ disky, přičemž plastové šasi zůstalo u obou variant stejné. Tento unifikovaný design umožnil jednodušší výrobu a estetickou jednotu se zbytkem počítačové řady Macintosh.

Kromě technického pokroku si Macintosh Plus symbolicky uchoval i ducha původního týmu, který stál za zrodem Macintoshe. Na vnitřní straně jeho plastového šasi byla vylisována jména členů vývojového týmu – stejná jako u modelů 128K a 512K. Nešlo o gesto, ale o výsledek praktického rozhodnutí: Apple při výrobě Plusu zachoval původní formu plastového krytu, čímž podpisy zakladatelů a inženýrů z první poloviny 80. let zůstaly zachovány i v tomto novějším modelu. Mezi nimi byl i podpis Steva Jobse – ačkoliv ten už v době uvedení Plusu v Applu nepracoval.

Macintosh Plus z mé sbírky pro mě má mimořádnou osobní hodnotu. Byl to totiž první historický počítač Apple, který jsem si přinesl domů, a právě on mě časem znovu přivedl ke sběratelství. Na první pohled se zdál být nefunkční – po vložení diskety ji okamžitě vyhazoval zpět. Vyměnil jsem mechaniku, později dokonce i základní desku, ale problém přetrvával. Až po konzultaci s OpenAI se ukázalo, že příčina byla překvapivě jednoduchá, ale dobře skrytá: někdo v minulosti nahradil původní propojovací kabel mezi mechanikou a základní deskou za kabel z novějšího modelu Macintoshe. Ten měl odlišné zapojení, a právě to způsobovalo nefunkční chování. Stačilo jediný vodič na novějším kabelu přestřihnout – a počítač začal konečně fungovat, jak měl.

Postupně jsem k němu doplnil i externí pevný disk Apple Hard Disk 20SC, který je ve verzi se starší 5,25″ mechanikou. Dohromady s velkou originální klávesnicí s numerickým blokem tvoří krásný, plně funkční historický celek.

SE – první krok k modularitě


V roce 1987 uvedl Apple na trh nový model s označením Macintosh SE – první skutečně modulární kompaktní Mac, který přinesl klíčové změny jak uvnitř, tak navenek. Zkratka SE znamenala „System Expansion“ a odkazovala na jednu z největších novinek: rozšiřující slot PDS (Processor Direct Slot) přímo napojený na datovou a adresovou sběrnici procesoru Motorola 68000. Díky tomuto slotu bylo možné stroj doplnit o celou řadu specializovaných karet – například síťové rozhraní AppleTalk nebo Ethernet, akcelerátor s výkonnějším procesorem, matematický koprocesor, karty s RAM nebo přídavné video výstupy.

Procesor zůstal stejný jako u předchůdců – Motorola 68000 na 8 MHz, ale interní architektura byla přepracována. Zatímco předchozí Macintoshe měly paměť napevno připájenou, SE umožňoval rozšíření pomocí čtyř slotů pro 30pinové moduly SIMM. Základní konfigurace nabízela 1 MB RAM, maximální kapacita byla oficiálně 4 MB, ale některé neoficiální úpravy dovolily až 5 MB.

Designově Macintosh SE zachovával klasickou siluetu kompaktní skříně typu „vše v jednom“, ale čelní panel byl nově doplněn o horizontální žebrování pod obrazovkou, ve kterém byly otvory pro disketové mechaniky. Nešlo jen o vizuální změnu – SE byl prvním kompaktním Macem s aktivním chlazením. Uvnitř se nacházel malý ventilátor, který nasával vzduch přes přední panel a odváděl jej zadními otvory. Díky tomu došlo ke zlepšení tepelného managementu, což mělo výrazný dopad na stabilitu a životnost komponent.

Macintosh SE byl dostupný v několika továrních konfiguracích. Základní verze se dvěma 800kB disketovými mechanikami, umožňovala práci bez pevného disku – systém se spouštěl z jedné diskety, zatímco druhá sloužila pro práci s daty. Tato varianta byla oblíbená zejména ve školách, kde bylo třeba snížit náklady.

Druhá běžná konfigurace, známá jako SE 1/20, kombinovala jednu disketovou mechaniku a 20MB interní pevný disk připojený přes rozhraní SCSI. Označení 1/20 odkazovalo na 1 MB RAM a 20MB HDD. Vedle toho existovaly i další konfigurace, jako SE 2/20 nebo SE 2/40, podle předinstalovaného množství paměti a velikosti disku.

Díky modulární konstrukci, kombinaci vnitřního disku, možnosti rozšíření a konečně i zlepšené spolehlivosti se Macintosh SE stal oblíbeným v malých firmách, lékařských ordinacích, na univerzitách i v průmyslu. Byla to ideální rovnováha mezi výkonem, cenou a rozšiřitelností – a právě proto se tento model těšil dlouhé oblibě a podpořil standardizaci Macu jako seriózního pracovního nástroje.

Po Macintoshi SE se dvěma disketovými mechanikami jsem toužil opravdu dlouho, ale na evropském eBay se takové kusy za rozumný peníz objevují jen výjimečně. Až minulý měsíc se mi konečně podařilo jeden sehnat z Itálie. Samotný nákup byl zajímavý nejen kvůli konfiguraci, ale i díky výbavě, která byla součástí balení. Uvnitř SE jsem totiž objevil rozšiřující kartu pro připojení původní 5,25″ disketové mechaniky Apple, což je velmi neobvyklé. Tato mechanika byla součástí dodávky a doplňovala tak historickou hodnotu celé sestavy.

Součástí balíku byla také externí jednotka Apple Hard Disk 20SC, která naopak obsahovala modernější 3,5″ pevný disk. Ten byl však nefunkční a musel jsem jej tedy nahradit jiným.

V samotném SE se mi zatím nepodařilo zprovoznit ani jednu z disketových mechanik. Obě budou vyžadovat kompletní rozebrání, důkladné čištění a promazání pohyblivých částí. I přesto mám radost, že se mi podařilo zprovoznit systém z externího pevného disku, díky čemuž je počítač funkční a připravený se předvést na výstavách.

ADB na scénu!

Macintosh SE byl prvním kompaktním Macem vybaveným rozhraním ADB – Apple Desktop Bus, což znamenalo výrazný posun v oblasti připojení periferních zařízení. ADB byla sériová sběrnice, navržená Applem pro jednoduché a univerzální připojování vstupních zařízení, jako jsou klávesnice, myši, grafické tablety nebo například joysticky. Místo dosavadních velkých a specifických konektorů, ADB zavedlo kompaktní čtyřpinový konektor typu mini-DIN, který byl menší, levnější a jednodušší na výrobu i používání. Apple tuto sběrnici poprvé použil v roce 1986 u modelu Apple IIGS, ale teprve s příchodem Macintoshe SE se ADB stala běžnou součástí světa Macintosh. Díky ní se periferní zařízení připojovala do jednotné sběrnice, čímž se zjednodušil nejen fyzický design, ale i elektronické řízení komunikace mezi počítačem a jeho okolím. Navíc ADB umožňovalo tzv. hot-plug – tedy připojení a odpojení zařízení za chodu bez nutnosti restartovat počítač, což byla v té době výjimečná vlastnost. Uživatelé si mohli například vyměnit myš za tablet nebo zapojit další zařízení bez přerušení práce. Sběrnice ADB zůstala standardem na počítačích Apple až do přelomu tisíciletí, kdy ji postupně nahradil USB. V době Macintoshe SE ale představovala moderní, elegantní a uživatelsky přívětivé řešení, které přispělo ke kultivovanému zážitku z používání Macu.

Kamarád MS-DOS

V roce 1989 Apple uvedl inovovanou verzi Macintoshe SE s označením SE FDHD, někdy prodávanou i pod názvem SE SuperDrive. Ačkoliv základní architektura počítače zůstala stejná, hlavní novinkou byla integrace nové 1,44MB disketové mechaniky typu SuperDrive, která představovala zásadní posun v oblasti přenositelnosti dat a kompatibility mezi platformami. Zatímco předchozí Macintoshe používaly výhradně 400kB nebo 800kB diskety formátované pro systém Macintosh, nová mechanika podporovala i vysokokapacitní 3,5″ diskety formátované pro MS-DOS, což uživatelům poprvé umožnilo snadno přenášet data mezi Macem a světem PC bez potřeby speciálního softwaru nebo externích konverzí.

SuperDrive byl plně autodetekční – mechanika sama rozpoznala typ média a podle toho jej správně zpracovala. Tato vlastnost byla umožněna nejen samotnou hardwarovou změnou mechaniky, ale především novou verzí řadiče. Tento nový čip dokázal pracovat s různými formáty, geometriemi a formátovacím schématem, což bylo pro kompatibilitu klíčové. Mechaniky SuperDrive se díky tomu staly standardem pro všechny další počítače Apple od počátku 90. let.

Macintosh SE FDHD si zachoval klasické možnosti konfigurace – tedy jednu disketovou mechaniku a interní 20MB pevný disk SCSI, ale byl výrazně univerzálnější. Kromě toho systémová ROM v této verzi SE obsahovala již přímou podporu pro čtení formátu DOS, takže uživatelé mohli například zkopírovat textové soubory z disku pro PC přímo na pracovní plochu Macu. Tato možnost byla tehdy velmi žádaná, zejména v podnikovém prostředí, kde bylo běžné, že Mac sloužil jako grafická pracovní stanice, ale zároveň musel komunikovat s účetními nebo datovými systémy postavenými na PC.

Model SE FDHD byl většinou osazován základní pamětí 1 MB, ale bylo možné jej rozšířit až na 4 MB. Stejně jako u předchozích modelů byl k dispozici interní slot PDS. Vizuálně se od běžného modelu SE prakticky nelišil – zachovával stejné šasi, horizontální žebrování kolem mechaniky a klasické dvoubarevné logo Apple. Jediným vizuálním rozdílem bylo označení.

Pro uživatele, kteří potřebovali spolehlivý, kompaktní a univerzální pracovní nástroj, znamenala tato verze Macintoshe SE ideální volbu. Díky nové disketové mechanice, rozšířeným možnostem propojení a osvědčené stabilitě konstrukce se SE FDHD stal velmi oblíbeným. Ve své době představoval přechod mezi staršími, uzavřenějšími Macintoshi a novějšími, plně otevřenými stroji 90. let – a díky tomu zůstává i dnes důležitým milníkem v evoluci platformy.

Macintosh SE FDHD z mé sbírky je jedním z mála počítačů, které jsem získal prostřednictvím aukce na Aukru – a to tím klasickým, trochu nešťastným způsobem, kdy jsem se bezhlavě přehazoval s jiným zájemcem. Výsledná cena tak vystoupala zbytečně vysoko. Počítač pocházel z pozůstalosti po pánovi, který žil v česko-německém pohraničí a přivezl si ho v 80. letech jako nový přímo z Německa. Dlouhou dobu na něm aktivně pracoval, což bylo patrné i ze zachovalých dat na pevném disku – zůstaly na něm původní německé verze programů jako Microsoft Word, Excel a několik dalších kancelářských nástrojů. Po zakoupení jsem systém přeinstaloval na lokalizovanou českou verzi, celý počítač důkladně vyčistil a zařadil ho mezi ostatní kousky své sbírky. Přestože jde o technicky zajímavý model, vizuálně se od běžného SE prakticky neliší – a vzhledem k tomu, že mi doma postupně dochází místo, zvažuji, že ho v brzké době vyměním za Macintosh SE/30. Ten v rámci sbírky představuje přirozený vývojový krok vpřed.

Období bez Steva Jobse bylo pro Apple paradoxně nejstabilnější fází 80. let. Produkty byly konzistentní, kvalitní a jasně zacílené na segmenty trhu, které Apple dobře obsluhoval – školy, malé firmy, designová studia. Vývoj řady Plus a SE ukázal, že Apple dokázal fungovat i bez vizionáře v čele. Zároveň se ale začaly objevovat první známky stagnace – méně radikálních inovací, více iterací. Bylo to období klidu před bouří, která přišla v první polovině 90. let. Ale to už je jiný příběh, který si necháme do dalších čísel.