Nejenom prací živ je člověk. Rodina, koníčky, volný čas jen pro sebe, čistá hlava. Každý jednou dojde do bodu, kdy začne přehodnocovat aktuální stav věcí, ohlížet se a zase nakukovat přes současnost za obzor někam do budoucnosti. Myslím, že nebudu daleko od pravdy, když prohlásím, že většině z nás dal tento rok příležitost k přehodnocení vlastního života.

Měříme svůj prosezený čas

Hodně čtu, píšu a přemýšlím. Je možné, že už jen to dohromady v nadměrné míře může naznačovat nezdravé ovzduší v mých útrobách. Jenže když je něčeho moc, tak je toho většinou už přespříliš. V takovém případě je již většinou nevyhnutelné si sednout, a já seděl velmi rád a často. Když už si tak člověk totiž jednou sedne, a hezky se uvelebí, to se mu už potom těžko vstává. A jistě je pochopitelné, že když se už sedí a stránky jdou jedna za druhou – stovky, tisíce proletí měsícem – člověku z takové mentální činnosti opravdu vyhladoví. A tak se láduje hlava nehlava, a jelikož jsem noční tvor, hlavně v noci. K tomu si člověk musí připočítat ještě x hodin prosezených za počítačem ve studiu, kde namáhání sluchu a docela velké soustředění k denní pohodě moc nepřidá. Takže čokoládička ke kávě – no problem.

Chcete PDF verzi tohoto článku? Stáhněte si ji zdarma.

Mám ale tu výhodu, že když dojde k překročení míry a už se ocitám na hraně, z které bych mohl přepadnout, dokážu se zastavit a začít s tím něco dělat. Ale jedna věc je vůle, druhá její pevnost a třetí labyrint denních povinností. Výsledek je takový, že člověk jde deset kroků dopředu a jedenáct zpět.

Jakmile začala koronavirová krize, využil jsem vakua, které vzniklo v pracovní rovině, a začal se více hýbat. Napřed šlo jen o hodinové vycházky do blízkých Chřibů, poslouchal ptáky, někdy hudbu, jindy vítr, který si povíval v korunách stromů. Stal se z toho rituál s rouškou. Uklidňovalo mě to a nabíjelo, cítil jsem se čerstvější než kdy dříve. A tak jsem si řekl, že bych mohl shodit pár přebytečných kil, ať se mi snáze hýbe, a třeba ještě ať je ten pohyb méně upachtěný.
Nikdo na jaře nevěděl, co se bude dít dál, ale budoucnost si moc růžově asi nebarvil nikdo, a tak jsem předpokládal, že větší fyzická a psychická odolnost se může hodit. Jak šly týdny, kila mizela. Stačilo jen a pouze zachovat ranní rituál, a místo velké snídaně jsem si dal na lačno hodinku v lese a potom snídani lehčí. Nebudu to dále rozvíjet, kdo držel nějaký druh diety, ví.

Nicméně, já i bez Apple Watch, které jsou v oboru neprosezených hodin jedničky, začal objevovat kouzlo byť lehkého, ale pravidelného, pohybu. Jak šla kila stále docela závratně dolů a některé procházky po kopcích, kolikrát i s rodinou, se začaly protahovat a prodlužovat, a les se mi začal vtírat hlouběji a intenzivněji pod kůži, vzpomněl jsem si na jeden moment v mém životě.

Blíž k přírodě

Myslím, že jsem byl ještě v předškolním věku a byli jsme s rodiči na houbách v Hostýnských vrších. Podhoubí vonělo, někde v dálce zazněl zvuk volajícího ptáka, z nedaleké větve skanula kapka a pleskla do jehličí. Prodírali jsme se ráztokami a bystřinami, a já si tehdy uvědomil, že velmi rád chodím do kopce a přináší mi to radost, ale moc mi vadilo, že ono stoupání je pomalé. Tehdy jsem si řekl, že by bylo fajn umět doslova létat do kopce.

V tomto duchu na nějakém rychlejším pohybu po horách s přestávkami pracuji celý život. Když jsem v dospělosti začal koketovat s ultramaratonem, pravidelně se mi stávalo, že jsem se dopracoval k totálnímu vyčerpání a k slabší verzi jakéhosi únavového syndromu nebo nemoci. Tehdy jsem se snažil regenerovat, až se to při mém profesním sedavém způsobu obživy většinou překulilo k dvouleté pauze a všechno mohlo začít zase od začátku s velkou zásobou neefektivních kil navíc.

Ale letos to bylo jiné. Neřešil jsem závody, neřešil jsem, jak rychle se dostanu do nějaké solidní formy. Jen jsem si užíval pohody v lese za barákem, a jak se omezení zrušila i v horách, tak jsem nakonec vyrazil do Tater a na Malou Fatru.

Blíž k přírodě ale neznamená sbalit si svačinu, „vystajlovat“ se do nového sportovního oblečení, někam se vyvézt lanovkou na vrchol, tam si udělat selfíčko, dole si objednat halušky a hurá domů. Takový druh turistiky, myslím, v zásadě přírodu ničí. Běh po kopcích, rytmus dechu, kmitání nohou, sledování počasí, zvuků z hvozdů… a vlastně to jde říct i velmi jednoduše – „blíž k přírodě“ je pokus souznít s danou krajinou, v které se nacházíme.

Každá krajina má svou geologickou minulost, má také svoji melodii a topografii, v které se skrývá nevyřčený pradávný rytmus. Myslím, že každý přírodu vnímá trochu jinak a je to tak dobře, ale přijde mi, že lidé ztratili zábrany, úctu a pokoru k přírodě a horám.
Tolik filosofická vsuvka, na kterou mě vlastně tak trochu přivedly Apple Watch, protože mě pod svojí taktovkou jako správný dirigent nasměrovaly vnímat věci kolem trochu jinak, než jak jsem je vnímal dříve. Ale nehledal bych v tom zase něco mystického. Dobrý film, kniha, poezie nebo hudba dokáží člověka inspirovat ke změně úhlu pohledu na svět také a hlouběji. Ale Apple Watch jsou jiné v tom, že jsou interaktivní a komunikují, interagují s vlastníkem, jsou jakýmsi virtuálním partnerem, což třeba kniha neumí.

Když se to tak vezme, nejsem vlastně z žádného konkrétního výrobku Apple nějak vyloženě unešený, tedy že bych si z něj sedl na zadek. Ale je fascinující sledovat, jak jednotlivé výrobky Applu razí nějakou konkrétní technologickou cestu a je možné, že tyto cesty se jednou spojí a vznikne komplexní systém, provázaný s jedním zařízením, čipem, implantátem. A pak se teprve budou dít věci.

Do akce

I přesto, že jsem spíše vlažná „Apple ovce“, tak Apple Watch můj úhel pohledu pozměnily opravdu hodně, tedy co se pohybu týká. Jak šly týdny, a já plnil kroužky, které mě někdy opravdu pěkně hnětly, pohybové návyky začaly na mé kondičce pomalu sklízet první ovoce. Protože, abych si trochu s kroužky pomohl, začal jsem hledat další a další pohybové aktivity. Napřed si změn začala všímat rodina a okolí, a pak již i cizí lidé. Krátké procházky proložené dvakrát týdně s jízdou na kole nebo joggingem, se pomalu začaly proměňovat v regulérní trénink trvající několik hodin. A pak jsem se dostal do fáze, že jsem si řekl, ještě dvě kila a můžu zkusit zase zaběhnout klusem desítku, ještě čtyři kila a můžu se na své silničce zkusit zase projet na sto kilometrů, ještě pět kilo a zkusím v tréninku půlmaraton.

A jak tedy konkrétně Apple Watch používám? V současné době je vlastně kromě nabíjení nesundávám z ruky. Když nepočítám opravdu těžké tréninky v dešti a těžkém terénu, nebo ve vyšších nadmořských skalnatých trasách, kde se i leze, a polibek žuly by Apple Watch poslal do křemíkového nebe (tam si vypomůžu svými staršími hodinkami Suunto).

Posilují mou vůli a motivaci

Spát s Apple Watch má pro mě hlavní benefit v tom, že ráno vidím, jaký mám přibližně klidový tep, podle toho vyhodnotím, jestli, když mě ráno za kuropění hodinky vibrací vzbudí, jsem jen shnilý a líný, nebo je tělo opravdu unavené. Moje Suunta tohle umí, ale je nepraktické mít na sobě hrudní pás, který, když nemá správnou polohu atd., nenaměří vůbec nic. A to je pro kontinuální monitoring docela k ničemu. Apple Watch nejsou vlastně ani tak sporttester, jako spíš fitness náramek s tendencí posilovat naši vůli a motivovat. Sporttester je mobilní, sterilní laboratoř a pracovní nástroj do hor a na dráhu, nebo do bazénu.

Když mám jablíčkové hodinky na ruce v podstatě kontinuálně, vidím také, kolik spálím za den kalorií, a tak se dá velice lehce vyvarovat přetrénování, nebo naopak prosezenému dni. Lépe se mi organizuje stravování a poměr živin. Hodinky generují kontinuální data, a to jsou zkrátka fakta, která mě motivují nebo popostrčí, když se daný den cítím na nic, nebo se mi nechce. Pomůžou s regenerací, když je potřeba. Také mám na Apple Watch permanentně předpověď počasí někde v horách, kam se třeba chystám za týden, a tak se mi lépe vyhodnotí jakou výbavu si v daný den vzít, protože již znám třeba týdenní historii počasí daného vrcholu.

Ano existují jiná řešení, přesnější a profesionálnější, ale také v tom případě daleko dražší, která nabízí třeba Garmin. Ale na Apple Watch miluji integraci do ekosystému dalších zařízení. Příklad – když vybíhám, tak většinou, kromě vyšších nadmořských výšek jen v běžeckých trenýrkách, triku, na ruce Apple Watch a většinou na známých trasách i s AirPods. Miluji minimalismus a Apple Watch mi jej nabízí.

Nativní aplikace Cvičení například velice intuitivně integruje přehrávání hudby a ovládání hlasitosti i pohybu v jednotlivých skladbách. Běžec má v jedné aplikaci vše, co potřebuje – nemusí spouštět několik aplikací, ale má vše na jednom místě. Těch detailů je opravdu velká spousta, ale tohle mě fakt moc těší. Protože já na různé části trasy, nebo druhy tréninku, které kontinuálně střídám, můžu pohodlně měnit playlist atd. Třeba po intervalové sérii čekám, až mi spadne tep. Na jedné obrazovce vidím, že je čas vyrazit, protože tep spadl. Jen swipnu, spustím jinou, vhodnější skladbu, swipnu zpět a vybíhám.

Běžím do cíle

Určitě nejsou Apple Watch magickým Svatým grálem, který by měl mít za každou cenu každý, ale určitě mají velkou moc v podobě supportu. A byť jsem se o to pokoušel již několikrát, příští rok mám v plánu se přihlásit na sérii mistrovství republiky v běhu do vrchu, resp. do SkyRunningových mistrovství, od půlmaratonu až po ultra, již s opravdu slušnou porcí nastoupaných metrů. A věřím, že nejenom díky Apple Watch si to opravdu užiju, a můj život to posune do jiné roviny. Jistě, tento rok ovlivnil mnohé, a tím pádem i můj příběh. Ale i přesto si troufám tvrdit, že nenápadné Apple Watch 5 na tom mají obří podíl. Možná v určité fázi hodinky od Applu odložím a přejdu na něco ryze profesionálního. Ale popravdě mi to zatím moc smysl nedává. Přeji vám tedy hodně uzavřených kroužků. Nebo, zkrátka, neseďte na zadku a běžte se proběhnout.