Když z Applu odešel jeho spoluzakladatel a vizionář Steve Jobs, pro mnohé to znamenalo konec jedné éry. Ale tehdejší vedení společnosti vnímalo jeho odchod jako šanci stabilizovat firmu, která se v té době potýkala s vnitřními konflikty a chaotickým vývojem produktů. Překvapivě se však ukázalo, že druhá polovina a hlavně konec 80. let bude pro Apple obdobím růstu a inovací, zejména pokud jde o vývoj počítačů Macintosh. Namísto propadu následovalo období konsolidace, rozšiřování portfolia a technologických vylepšení, které položily základy pro budoucí dekádu.

Tento článek si můžete vychutnat i v plně grafické podobě v PDF formátu.

Apple zároveň systematicky rozšiřoval svou vývojovou základnu. Mimo centrálu v Cupertinu vznikaly nové inženýrské týmy, z nichž některé pracovaly na specifických produktech určených pro trhy v Evropě nebo Japonsku. To vedlo ke vzniku několika unikátních Maců, které se do USA vůbec nedostaly, nebo byly dostupné jen omezeně.

Nová éra bez Steva Jobse

Po Jobsově odchodu převzal vedení firmy CEO John Sculley, který se snažil Apple vést jako tradiční korporaci. Zatímco Jobs tíhl ke kreativnímu chaosu a radikálním vizím, Sculley preferoval pragmatický a systematický přístup. Do popředí se dostaly vývojové týmy, které byly strukturovanější a více orientované na potřeby trhu. Klíčovou roli sehrál vývojový tým vedený Jean-Louis Gassée, tehdejším viceprezidentem vývoje produktů. Gassée prosazoval filosofii „Macintosh means business“ – Mac jako nástroj nejen pro kreativce, ale i pro firmy. Pod jeho vedením došlo ke strategickému směřování vývoje směrem k výkonnějším a lépe rozšiřitelným strojům.

Gassée sice nebyl tak charismatický jako Jobs, ale byl systematický, důsledný, a hlavně schopný porozumět potřebám profesionálního trhu. Právě on byl jedním z hlavních architektů přechodu od jednoduchých, uzavřených strojů k modulárnějším řešením.

Rozšiřování rodiny Macintosh

Apple postupně začal vytvářet dvě paralelní produktové linie: kompaktní all-in-one Macy (Plus, SE, Classic) a výkonné modulární Macy pro profesionály (řada Macintosh II). V roce 1988 byl představen také Macintosh IIx s výkonnějším procesorem Motorola 68030. O rok později následoval Macintosh IIcx, který byl menší, lehčí a flexibilnější, a IIci, jenž přinesl integrovanou podporu pro barevný displej.

Postupem času se ukazovalo, že Apple poměrně dobře reagoval na požadavky trhu – školy, domácnosti i firmy měly z čeho vybírat. Apple zároveň začal zlepšovat softwarové zázemí, včetně operačního systému 6 a později revoluční verze 7, která se chystala na začátek 90. let.

Král klasických Maců

Jeden z nejúspěšnějších modelů té doby byl bezesporu Macintosh SE/30, uvedený na trh v lednu 1989. Na první pohled vypadal jako běžný SE, ale uvnitř skrýval zcela jinou ligu.

• Procesor: Motorola 68030 na 16 MHz – stejný jako u výkonného Macintosh IIx
• Paměť: standardně 1 MB RAM, rozšiřitelná až na 128 MB pomocí 30pinových modulů SIMM 
• Slot: PDS slot pro další rozšíření (síťové karty, grafické akcelerátory)
• Pevný disk: 40MB nebo 80MB disk SCSI
• Monitor: klasický 9″ černobílý displej s rozlišením 512×342 bodů

SE/30 se brzy stal standardem pro profesionály, kteří potřebovali výkonný, kompaktní a spolehlivý stroj. Díky kombinaci 32bitové sběrnice, rychlé paměti a možnosti připojit rozšiřující karty se z něj stala univerzální pracovní stanice. V lékařství, vědeckých laboratořích nebo reklamních agenturách byl SE/30 naprosto běžný.

Architektura SE/30 vycházela z Macintoshe IIx, ale byla uzavřena v kompaktním těle SE. Díky tomu byl přenosnější, snadněji udržovatelný a oblíbený v institucích, kde se počítalo s větším množstvím identických strojů. Byl to také jeden z prvních kompaktních Maců plně připravených na 32bitové aplikace, i když kvůli některým softwarovým omezením byl jeho potenciál naplno využít až s pozdějšími verzemi systému.

Díky podpoře A/UX, unixové nadstavby pro Mac OS, si SE/30 oblíbili i technicky orientovaní uživatelé, kteří chtěli kombinovat grafické prostředí Macu s unixovým backendem. Tento model byl mimořádně populární také mezi vývojáři a univerzitními pracovišti, protože mohl fungovat jako server, klient i vývojové prostředí současně. Dokonce existovaly i pokusy provozovat na něm BSD nebo Linux – samozřejmě s různými úpravami.

Důležitým aspektem úspěchu byla také modularita – SE/30 byl jedním z mála all-in-one Maců, kde uživatelé často skutečně využívali slot PDS. Připojovaly se síťové karty (Ethernet), grafické akcelerátory i specializované rozhraní pro připojení průmyslových zařízení. V oblasti DTP (desktop publishing) si SE/30 našel silné místo, zejména ve spojení s tiskárnami Apple LaserWriter a softwarem jako Aldus PageMaker.

Jeho dlouhá životnost byla rovněž výjimečná. Mnohé kusy byly používány v produkčním prostředí i po roce 1995, kdy už existovala třetí generace PowerMaců. I dnes má SE/30 pevné místo v srdci sběratelů – jeho kombinace výkonu, designu a historického významu z něj dělá jeden z nejikoničtějších Maců všech dob.

SE/30 byl také první kompaktní Mac, který výrazně těžil ze stále se rozšiřujícího softwarového ekosystému. Uživatelé mohli provozovat pokročilé aplikace jako Mathematica, AutoCAD nebo HyperCard s rychlostí a spolehlivostí, která byla do té doby vyhrazena pouze velkým pracovním stanicím. Pro mnoho lidí to znamenalo, že mohli mít celý výpočetní výkon laboratoře přímo na stole, bez nutnosti sdílených terminálů či mainframů.

Mezi firmami byl SE/30 ceněn pro svou stabilitu v síťových prostředích. Mohl sloužit jako souborový server v síti AppleTalk, jako tiskový server pro LaserWriter nebo jako databázový uzel běžící například na FileMaker Pro. Kombinace výkonného procesoru, stabilního OS a možnosti připojení externích disků přes SCSI z něj dělala robustní nástroj pro každodenní provoz.

Z hlediska hardwarového designu se jednalo o stroj, který byl nečekaně snadno upgradovatelný. Díky relativně přístupné základní desce si pokročilí uživatelé mohli SE/30 přizpůsobit svým potřebám – například výměnou čipů ROM, přidáním koprocesoru FPU nebo výměnou interního disku za větší a rychlejší. Pro techniky a správce IT byl tento model doslova požehnáním.

SE/30 se dočkal i několika periferií a přídavných desek, které jej proměnily v plnohodnotnou pracovní stanici s více monitory, připojením k Ethernetu, nebo dokonce schopností spouštět jiné operační systémy. Díky své architektuře zvládal i některé neoficiální hacky, které mu umožnily běžet pod výrazně novějšími verzemi systému, než pro které byl původně navržen. Existují uživatelské recenze dokládající, že na SE/30 běžel i Mac OS 8.1 s lehkými úpravami – na počítač z roku 1989 to byl nevídaný výkon.

Navzdory své kompaktnosti nebyl SE/30 nikdy vnímán jako „domácí“ počítač. Jeho cena, která v základní konfiguraci překračovala 4 300 dolarů, jej jasně řadila do kategorie profesionálních zařízení. Přesto se díky své výjimečnosti stal kultovním nejen mezi firemními uživateli, ale i mezi vývojáři a komunitou IT. Mnoho lidí, kteří v 90. letech začali pracovat v IT, vzpomíná na SE/30 jako na první stroj, který jim ukázal, co všechno dokáže kompaktní a dobře navržený počítač.

SE/30, který jsem koupil před 14 dny, je nejmladším přírůstkem mé sbírky. Narozdíl od ostatních počítačů ještě není opravený. Počítač měl vyschlé kondenzátory na základní desce, takže mě čeká klasický „recept“, kdy se tyto díly musí vyměnit. Zároveň má i vadný HDD, který nahradím redukcí s SD kartou. Dokoupil jsem i maximální počet RAM. Těším se, až počítač konečně složím a poprvé jej zapnu. Díky těmto úpravám tak bude ještě rychlejší.

První krok k mobilitě

V roce 1989 Apple také představil svůj první přenosný počítač – Macintosh Portable. Ačkoliv dnes bývá vnímán jako těžkopádný a nepraktický, tehdy šlo o technologickou špičku.

• Procesor: Motorola 68000 na 16 MHz
• Paměť: 1 MB RAM, rozšiřitelná na 9 MB
• Displej: Aktivní černobílý panel LCD s vysokým kontrastem a rozlišením 640×400
• Hmotnost: cca 7,2 kg
• Baterie: olověný akumulátor s omezenou životností způsobující problémy se startem počítače

Macintosh Portable byl technologicky vyspělý – šasi z odolného plastu obsahovalo plnohodnotný stroj, nikoliv kompromisní laptop. Uživatelé mohli připojit tiskárnu, používat externí disk SCSI nebo dokonce provozovat síťové aplikace. Nabízel mechaniku pro 3,5″ diskety, vnitřní modem (u některých konfigurací), a měl plně podsvícený displej (u pozdějších variant), což byl tehdy luxusní prvek.

Trackball byl revoluční – mohl být přemístěn zleva doprava podle preferencí uživatele, což bylo výjimečné i mezi stolními počítači. Přes svou hmotnost měl Portable výbornou ergonomii, a někteří uživatelé ho považovali za ideální řešení pro práci na cestách – pokud tedy měli dostatečně silné ruce.

Kvůli problémům s olověnou baterií však přístroj trpěl. Pokud byla baterie vybitá, počítač se nespustil ani ze sítě – což vedlo k frustraci uživatelů. Apple reagoval v roce 1991 modelem Macintosh Portable s podsvíceným displejem a přepracovaným napájením, ale to už se vývoj ubíral k novému typu zařízení – lehčím a praktičtějším notebookům.

Přesto Macintosh Portable inspiroval celý segment. Jeho přístup k plnohodnotnému výkonu v přenosném formátu předznamenal PowerBooky 100, 140 a 170, které přišly v roce 1991. Tyto modely již nabízely lepší přenositelnost, modernější design a technologie.

Dnes je Macintosh Portable sběratelskou raritou – fungující kusy jsou vzácné kvůli problémům s napájením, ale mezi fanoušky Applu má status legendy. Jeho význam spočívá nejen v tom, že šlo o první „mobilní Mac“, ale také v tom, že se nebál být odvážný a nekompromisní. V době jeho uvedení, se v technologickém světě stále hledala ideální podoba přenosného počítače. Konkurence od Toshiby nebo Compaqu nabízela těžké, hlučné stroje s omezenou výdrží baterie a často i velmi omezeným výkonem. Portable se vymykal – byl tichý (neměl ventilátor), výkonný a kompatibilní se softwarem běžným pro stolní Macy. Pracoval se standardní verzí systému Mac OS, nikoli s omezenou variantou.

Zásadní novinkou byla možnost tzv. sleep módu – počítač si mohl uchovat stav operační paměti i po vypnutí. Díky tomu mohl uživatel „uspat“ rozdělanou práci a pokračovat později. Tento princip se stal standardem u PowerBooků a později i u všech přenosných Maců a notebooků obecně.

Na vývoji Portable se v Applu podílely desítky inženýrů pod vedením Larryho Teslera, zkušeného návrháře uživatelského rozhraní, a později také šéfa vývoje produktivity. Apple zároveň věnoval značnou pozornost i estetice zařízení – čelní panel byl navržen tak, aby působil jako kufřík s integrovaným madlem. Displej byl chráněn při přenášení, a klávesnice měla vysokou kvalitu stisku, což ocenili profesionálové.

Existuje i verze příběhu, že Macintosh Portable byl během války v Zálivu použit v americké armádě jako přenosná výpočetní jednotka. Ačkoliv nešlo o oficiálně schválený armádní hardware, jeho výdrž, přesnost zobrazení a schopnost běžet z baterie z něj dělaly vhodného kandidáta pro nasazení v terénu.

Po technické stránce byl Portable velmi spolehlivý – většina poruch, které dnes sběratelé řeší, souvisí výhradně s degradací baterie nebo vysycháním elektrolytických kondenzátorů. Po jejich výměně stroje často fungují bez problémů i dnes.

Portable měl i svou softwarovou stránku – byl dodáván s verzí System Software 6.0.4 a později 6.0.8, ale většina uživatelů jej upgradovala na verzi 7.1, která přinesla výrazné zlepšení práce s pamětí a souborovým systémem. V době, kdy přenosné počítače obvykle běžely s MS-DOS a nabízely textové rozhraní, byl Portable plnohodnotným Macem s grafickým prostředím.

Portable se navzdory omezené prodejnosti zapsal do historie jako odvážný pokus o přenositelnost bez kompromisů. A i když neuspěl komerčně, jeho geny přešly přímo do PowerBooků, které definovaly celý trh s notebooky v 90. letech.

Portable jsem do své sbírky koupil z UK. Přišel v originální přenosné brašně, ale bez zdroje, baterie a jak se pak ukázalo, tak byl i nefunkční. Jako první jsem si pořídil nový napájecí zdroj a novou moderní baterii. Následně bylo potřeba opravit zdrojový obvod na desce. Počítač se sice podařilo spustit, ale jen z diskety se starším systémem. Ten původní na stále funkčním HDD vyžadoval více RAM. Jak se ukázalo tak i rozšiřující karta RAM byla vadná. Sehnal jsem tedy z USA otestovaný model, a za téměř tisíc korun tak koupil 1MB modul. Dnes tak vozím po výstavách plně funkční Portable, kterých je v republice jen velmi málo. Popravdě o druhém funkčním kusu nevím.

Zlaté časy před bouří

Druhá polovina 80. let byla pro Apple obdobím růstu. I bez Steva Jobse se firmě podařilo najít směr a rozšířit řadu Macintosh tak, aby pokryla jak potřeby domácích uživatelů, tak profesionálů a firem. Produkty jako Macintosh II, SE/30 a dokonce i neúspěšný Portable ukázaly, že Apple je schopen technické inovace i v konzervativnějším firemním prostředí.

Z hlediska obchodních výsledků šlo o silné období – tržby rostly, značka sílila, a přestože v pozadí bublaly problémy (např. nejednotnost systémů, hardwarová fragmentace a interní politikaření), zvenčí Apple působil jako stabilní a silná firma. Značná pozornost byla věnována i expanzi do zahraničí, zlepšení distribučních kanálů a vytváření strategických partnerství, např. s Aldusem (PageMaker) nebo Adobe (PostScript).

Toto období ale také pomalu vedlo k jisté roztříštěnosti – produktová řada se začala komplikovat, přibývalo variant a vnitřní vývoj se zpomaloval. Mnoho modelů mělo podobné označení, ale nekompatibilní příslušenství nebo rozdílné softwarové požadavky. To vše se naplno projevilo v první polovině 90. let, kdy Apple začal ztrácet půdu pod nohama a čelil vážným existenčním problémům.

Ale to je již jiný příběh. Konec 80. let zůstává v historii Applu jako éra, kdy se firma dokázala zvednout z krize, profesionalizovat vývoj a vytvořit některé z nejrespektovanějších počítačů své doby. Byla to fáze technického pokroku, obchodu i vize, která ukázala, že Apple může fungovat i bez svého nejslavnějšího zakladatele – i když ne navždy.