Jsem z generace, která si po revoluci hrála s Legem. Řekl bych, že tenkrát to byl, pominu-li český Merkur, vrchol dětské kreativity a budování dle vlastní fantazie. Časy se mění, a i když je LEGO pořád skvělá hračka nejen pro děti, trh dnes nabízí jiné, pokročilejší možnosti. Jednou z nich jsou roboti Jimu. Díky, že držíte v ruce další vydání iPure. Pojďme se společně s Jimu seznámit.

Vítám vás u prvního dílu nového seriálu článků o vývoji aplikací na platformu iOS. V seriálu probereme vývoj aplikace od prvotního nápadu až po vydání na App Store a to vše tak, aby to pochopil i člověk, který nikdy neprogramoval. Troufám si říct, že téměř každý z nás měl někdy nápad na novou aplikaci nebo na vylepšení nějaké stávající. Nyní máte možnost zjistit, co taková tvorba aplikací obnáší. V dnešním článku projdeme nástroje, které jsou k vývoji potřeba, objasníme si plánování vývoje, a nakonec nás čeká jedno malé překvapení.

Vždy jsem obdivoval lidi, kteří před sebou měli obrazovku plnou čísel a nicneříkajícího kódu. Již jako malý kluk jsem snil o tom, že budu jednou programovat. Líbila se mi ta možnost stvořit něco nového, vlastního. V devadesátých letech jsem se setkal s programovacím jazykem a vývojovým prostředím Baltík, který je založen na bázi jazyka C. Pomocí přesunování ikonek jsem dával příkazy malému čaroději, co má dělat či vykonávat. Bylo to úchvatné. Po více než dvaceti letech jsem se setkal s podobnou aplikací, která má s Baltíkem mnoho společného. Řeč je o výukovém Apple programu „pro děti“ Swift Playgrounds.

V minulém díle jsme nakousli notifikace a dnes se posuneme o kousek dál. Ukážeme si jak zobrazit formulář a zvalidovat uživatelem zadané údaje. Postupně si tak napíšeme vlastní náhradu aplikace Připomínky, kterou znáte z iOS.

Jmenuji se Robert Vojta a s vývojem pro iOS jsem začal před deseti lety. Byl jsem součástí studia Tapmates a spolupracoval s lidmi jako Robin Raszka a Petr Reichl. Dělali jsme na zajímavých projektech v Silicon Valley, v Londýně a byla to jízda. Doba urputného „soupeření“ se studiem Inmite. Údaje o kreditní kartě jsme museli posílat faxem do Applu, iOS toho z dnešního pohledu moc neuměl, Apple byl hodně striktní, nediskutoval o ničem, házel nám klacky pod nohy… Možná si tu dobu pamatujete, možná ne, ale bylo fajn být u toho od samotného začátku.