Je úterý 8. 1. 2019, něco málo po patnácté hodině. Procházíme poslední stánky CES 2019 a sedáme do press centra, kde se chceme občerstvit a odbavit nezbytnou administrativu. Honza Březina (dále jen Honza) navrhuje, zda se nechceme jet podívat na start Falcon 9, který se uskuteční za tři dny z Vandenbergovy letecké základny v Kalifornii. Všichni víme, že jde o jedinečný zážitek, který posune naši Cestu snů, na které právě jsme, zase o kousek dál, a tak s nadšením souhlasíme.

Následující dny s napětím sledujeme informace o startu. Přeci jenom by mohlo dojít ke změně jeho termínu, kdy i ten stávající vypsaný je náhradním. Zatím tomu nic nenasvědčuje. CES končí a my se dle původního plánu přesouváme z Las Vegas do Barstow, kde přespáváme cestou do Los Angeles. V této malé hornické vesnici nacházíme italskou restauraci Di Napoli’s Firehouse, kde při večeři padlo definitivní rozhodnutí – ano, jedeme.

Beze snů to nejde

Hodiny ukazují 21:38 a Falcon 9 startuje ráno v 7:31 hod. z místa, které je od nás vzdáleno cca 450 km. Odjezd jsme naplánovali na 3:00 hod. Po večeři odcházíme na hotel a rozcházíme se do pokojů. Po sprše ležím v posteli a nemohu usnout. Vrací se mi mé dětské myšlenky a sny, kdy jsem chtěl být kosmonautem. Vybavuji si, jak jsem v roce 1982 dostal první knížku o tajemství vesmíru a kosmonautiky. Potají jsem po večerech ležel s knihou schovaný pod peřinou, přisvětloval jsem si lampičkou sundanou ze stěny a hltal řádky plné zajímavých příběhů, procházel ilustrační fotografie a s obdivem četl životopisy kosmonautů. Chtěl jsem také zažít ten pocit, kdy se raketa odlepuje od země a s ohlušujícím řevem ukrajuje metry mezi Zemí a vesmírem. Chtěl jsem plout vnitřkem rakety ve stavu beztíže a skrze okno sledovat Zemi pode mnou.

Když mě dostihla puberta a začala se mi zapalovat lýtka, mé sny se měnily. Už jsem věděl, že nejsem ten vyvolený. Mimo lepení leteckých modelů jsem neměl žádné jiné aktivity, které by mě připravily na budoucí povolání kosmonauta. V té době jsem také chtěl být vším možným, od veterináře po instalatéra, ale to je jiný příběh. Ke kosmonautice jsem vztah stále měl a sledoval jsem, jak se dva největší rivalové, USA a SSSR, předbíhají v dobývání vesmíru. Viděl jsem starty raketoplánu z Kennedyho vesmírného střediska na Floridě a sledoval jsem také starty raket Sojuz z Bajkonuru. Sice jen v televizi, ale vždy to pro mě znamenalo více, než jen zvuk a obraz. Když jsem v roce 1986 sledoval neúspěšný start raketoplánu Challenger, nemyslel jsem si, že ještě někdy uvidím start rakety či raketoplánu na území USA. Jenže boj o dobývání vesmíru vrcholil a létalo se dále.

V létě roku 1989 jsem se vypravil na letiště v Praze, kde parkoval mohutný letoun Antonov An-255, který na zádech nesl ruský raketoplán Buran. Dostal se k nám nedopatřením, kdy díky problémům s hydraulikou byl nucen u nás přistát. Politika a divnodoba tomu chtěla, a tak místo, aby byl letoun s raketoplánem ukryt před veřejností, byl vystaven na ranveji. Procházel jsem kolem letounu a přišlo mi až neuvěřitelné, že jsem mohl být tak blízko raketoplánu. Nicméně to bylo na dlouhou dobu mé jediné a poslední setkání s vesmírným plavidlem.

Je čas vyrazit

Slyším projíždějící auta nedaleké silnice, která před desítkami let nesla označení Route 66. V Barstow je něco málo kolem druhé hodiny ranní, když vycházím z pokoje a jdu načerpat trochu energie na cestu. Jsem nedočkavý, natěšený a přemýšlím, jak co nejlépe zachytím okamžik startu, když jediným záznamovým zařízením, které mám, je iPhone XS Max. Nevymyslím nic zázračného. Rozhodl jsem se natočit videozáznam a když to jen trochu půjde, tak alespoň jednu či dvě fotky. Po pravdě, spoléhám na Honzu, který s sebou má celý batoh s profesionální fotografickou výbavou, že start zachytí daleko lépe a následně mi své snímky nasdílí.

Vracím se k hotelu, kde už kolegové pomalu skládají kufry do auta. Vyrážíme přesně na čas. Honza řídí a já jsem zaujal pozici na druhém předním sedadle. Chvilku si všichni povídáme, nicméně s ubývajícími kilometry je ze zadní části našeho auta namísto slov slyšet pravidelné oddychování spících spolucestujících. Využívám ticha a mé myšlenky směřují k souhrnu informací o raketě, která již čeká na odpalovací rampě a jíž právě běží odpočet ke startu.

Elon a jeho SpaceX

Nosná raketa Falcon 9 je projektem soukromé společnosti Space Exploration Technologies Corporation, více známé jako SpaceX, kterou v roce 2002 založil americký podnikatel, vynálezce a filantrop Elon Musk. Jde o dvoustupňovou raketu – navrženou a vyrobenou pro spolehlivý a bezpečný přenos družic na oběžnou dráhu – s celkovou výškou 70 m, průměrem 3,7 m a hmotností 549 054 kg.

První stupeň tvoří 9 motorů Merlin a nádrže z hliníkových a litinových slitin, které obsahují kapalný kyslík a raketový kerosin (RP-1). Druhý stupeň je vybaven kapslí pro náklad a jedním motorem Merlin pro vakuové použití. Raketa startuje z odpalovací rampy pomocí systému „hold-before-release“, který zajistí plný tah motorů před samotným uvolněním rakety k letu. Motory prvního stupně během letu omezují svůj výkon v reakci na snižující se hmotnost vzniklou spalováním paliva tak, aby omezily další nechtěné zrychlení rakety. Zajímavostí také je, že raketa je schopna bez problémů letět i v případě výpadku až dvou motorů.

Její poslední vývojová řada Block 5 umožňuje znovupoužití prvního stupně modulu, který je schopen po vynesení druhé části rakety do vesmíru samostatného návratu zpět na zem. Svým tahem 7607 kN a nosností 22 800 kg je srovnatelná s ruskými raketami Angara 5 a Proton, americkými Delta IV a Atlas V a čínské Čchang-čeng 5.

Společnost za svou historii vyvinula raketové nosiče Falcon 1, Falcon 9, těžkou nosnou raketu Falcon Heavy, kosmickou loď Dragon a začala realizovat komerční vypouštění telekomunikační družic.

Falcon 9 startuje již po šedesáté sedmé a na své palubě ponese posledních deset z celkových sedmdesáti pěti družic satelitního systému Iridium NEXT. Pro let samotný bude opakovaně použit první stupeň rakety, který se v jednom z předchozích letů úspěšně vrátil a přistál na pontonu umístěném na hladině Tichého oceánu.

Máme šanci

Kilometr za kilometrem ukrajujeme z porce, kterou jsme si pro dnešní ráno nadělili. Projíždíme kolem Los Angeles, které pro nás bude poslední zastávkou naší Cesty snů. Spolucestující spí a průjezd po městském okruhu neregistrují. Zbývá nám něco málo přes 120 km, když zastavujeme a dáváme si ranní kávu. Překvapilo nás, že v takto brzkou hodinu je kavárna otevřená. S povděkem přijímáme od usměvavé obsluhy tradiční kelímek s teplým nápojem a ještě před nasednutím zpět do auta kontrolujeme stav startu. V 5:45 byla registrována první porucha, nicméně odpočet běží dál.

V autě se zatím probudil zbytek posádky, a tak společně sledujeme informační portály a sociální sítě, které komentují přípravy startu. Šance tu je, ale nejásáme předčasně. Všichni víme, že jsou pro dnešní den dvě okna pro start – naplánované ranní a jedno záložní odpoledne. Také víme, že by to nebylo poprvé, co by start byl posunut na jiný den buď pro nepřízeň počasí nebo neočekávanou poruchu. Pro Honzu je to již pátá cesta na start s tím, že předchozí čtyři nebyly úspěšné. Zrovna projíždíme úsekem, odkud se vracel naposledy. Jsme 60 km od cíle. Obklopuje nás mlha, nicméně on-line přenos od startovací rampy ukazuje, že místo startu je bez mlhy a odpočet stále běží.

Už trochu závodíme s časem, a tak poslední kilometry připomínají natáčení scén Top Gearu v průsmyku Stelvio v italských Alpách. Míjíme první uzavřené odbočky, kde zátarasy kontroluje místní policie. Zbývají nám 4 km do cíle, když narážíme na patrolu, která nám další cestu znemožní. Silnice před námi je uzavřena a my jsme společně s další stovkou nadšenců na poli za obcí Lompoc nějakých 8 km od startu rakety, který začne za 15 minut.

Start na dohled

Vysedáme z auta a orientujeme se v prostoru, abychom našli místo a také směr, odkud raketa poletí. Kontrolujeme mapy a sledujeme, kterým směrem míří objektivy místních fotografů. Už víme, kam se máme dívat, a tak pomáháme Honzovi s vybalováním techniky a sledujeme, jak s naprosto profesionálním klidem vše pečlivě připravuje.

První fotoaparát je umístěný na stativu, je osazen polarizačním filtrem a má nastavenou spoušť s dlouhou závěrkou. Na zemi pod ním je na malém stativu umístěný iPhone XS Max, na kterém je spuštěn časosběr. Pro on-line záznam na sociálních sítích Honza spouští iPad Pro 12,9″, který položí na zem a opře o stativ. V ruce drží další fotoaparát s teleobjektivem, kterým bude zachytávat start z ruky. My ostatní účastníci se každý snažíme využít iPhony a iPady k pořízení toho nejlepšího snímku. Domlouváme se, že se každý pokusíme zachytit start, přičemž si pořízené záznamy následně nasdílíme. Držím v ruce iPhone XS Max, kde mám otevřenou výchozí aplikaci Fotoaparát připravenou k pořízení videozáznamu ve 4K s 60 fps.

Je zima, nicméně naše pohledy jsou upřeny na pole před námi, kde soustředěně odpočítáváme poslední minuty do startu, a tak ji nevnímáme. Jeden z fotografů vedle nás má na iPhonu spuštěn přenos startu, slyšíme, že start bude za 10 sekund, nicméně v tu dobu již vidíme nad polem první záblesk rakety. Je odstartováno a mě se plní jeden z mých snů. Vidím start rakety Falcon 9, která rychle stoupá k nebi. Nejdříve vidím samotnou raketu, jak se leskne od slunce, které je za námi. Následně sleduji ohnivý ocas, který vychází z jejích motorů a jenž ve formě zbytkových plynů sahá až k zemi. Zpočátku tiše, ale za pár okamžiků slyším hlasité burácení motorů Merlin. Od startu uběhlo jen několik vteřin, nicméně z rakety je vidět už jen její lesklá špice a ohnivé plameny za ní. V atmosféře registruji bílé mráčky, které za sebou raketa zanechala ve formě sražených plynů. Stále je slyšet ohlušující hřmění, které narušuje rychlé cvakání spouští fotoaparátů. Raketa už je vidět jen coby malý bod na nebi. Stále za ní hledím, dokud se mi zcela neztratí. Je pryč!

Raketa zachycena

Bylo to famózní a mrazivé zároveň. Nikdy jsem na vlastní oči nic tak neuvěřitelného neviděl. A až teď mi došlo, že jsem mimo oční kontakt také cosi mačkal na iPhonu. Pořídil jsem tři krátká videa startu a desítku fotografií. Sedáme pomalu do auta a smutně hledíme na oblohu. Odjíždíme a plní dojmů zpočátku mlčíme. Když projíždíme Lopocem, už hledíme do iPhonů a iPadů a porovnáváme získané záznamy. Každý z nás něco pořídil, přičemž se shodneme, že kvalita všech našich výstupů byla tristní. Videa rozmazaná a fotografie zrovna tak. Vzdálenost 8 km, rychlost startu, lesk rakety a ohnivá zář za ní – to vše předurčovalo neúspěch našeho snažení s iPhony nebo iPady. Tedy až na jeden případ. Nejlepším záznamem, který se na iPhone podařilo zachytit, byl časosběrný snímek. Ano, to jediné má smysl natáčet při takové události. Honza to věděl, a tak jeho iPhone XS Max, který byl na malém stativu stojícím na zemi, zachytil celý start rakety, který je ve výsledku kvalitní a má zároveň vypovídací hodnotu. Nicméně, tu mají i naše roztřesené záběry, alespoň pro nás určitě, přestože nejsou publikovatelné.

Je po všem

Věřte mi, že ten několikavteřinový zážitek za to stál a radost z něj nám rozhodně nezkazí to, že nemáme v našich iPhonech a iPadech dechberoucí záznamy. Nejenže jsme byli unaveni z předchozího programu naší Cesty snů, nejenže jsme vstávali ve dvě hodiny ráno, ujeli více jak 450 km a stáli v zimě na poli vzdáleném 8 km od startu, ale také to, že jsme slepě neposlouchali zpožděný záznam přenosu startu, který sledoval již zmiňovaný fotograf vedle nás, nám umožnilo splnit si jeden dětský sen, který nám zůstane navždy v paměti. Viděli jsme na vlastní oči start rakety do vesmíru.

Na samotný závěr patří velké poděkování Honzovi, který nám program celé Cesty snů včetně startu Falcon 9 připravil a jenž je zároveň profesionálním fotografem a pořídil nám unikátní snímky ze startu samotného, které nám tento den budou navždy připomínat. Děkuji.