Jen jeden den

Jeden den

K napsání tohoto článku mě inspirovali dva puberťáci, se kterými jsem před několika dny cestoval autobusem. Oba měli iPhony XS Max, jejich zápěstí zdobily Apple Watch a oba měli na uších AirPody. Mlčeli a psali si přes messengera. Skoro bych řekl, že byli němí, kdyby jeden z nich nezařval na celý autobus „Hej kámo, nejdem do školy, vole a zajdem na Šesťák, dáme gamesy…“

Vzpomněl jsme si na jeden květnový den roku 1984. Nebyl ničím výjimečný. Prostě den jedenáctiletého kluka. Den, který ráno začal a večer skončil.

Každý den začíná ránem

Noc byla jako každá jiná. Večer jsem usínal unavený z tréninku basketbalu a mé sny směřovaly k sobotnímu zápasu, na který se nyní chystáme. Ze snění mě vyrušil vzdálený, nicméně pronikavý zvuk budíku. Na jeho tikot u mé hlavy jsem si už zvykl, ale každodenní burácení dvou zvonků nad jeho ciferníkem mě irituje. Na druhou stranu, díky tomu jsem nikdy nezaspal.

Ranní hygienu zvládám rychle, stačí mi deset minut a stojím oblečený v předsíni. Snídani si dělám sám. Rodiče jsou v práci a bratr ještě spí. Mléko, rohlík a plátkový sýr. Při tom poslouchám rozcvičku z rádia hrajícího nad lednicí. Hlas moderátora je monotónní a vlastně ani moc nerozumím popisu poloh, které bych měl společně s jeho hlasem cvičit. Jediné pozitivum vidím v tom, že vím, kolik je hodin a kdy mám odejít. Rozcvičky jsou totiž každý den ve stejný čas. Stíhám ještě zprávy a jednu písničku – dnes jsou to Zvonky štěstí v podání Darinky Rolincové a Karla Gotta.

Jeden den

Beru tašku, kterou jsem si večer zabalil, přihazuji svačinu a jdu se obout. Zamykám dveře a přivolávám výtah. Bydlíme ve třináctém patře, a tak musím počkat, až se uvolní od spolubydlících pod námi, kteří si jej přivolali dříve. Nakonec volím schodiště a seběhnu schody dolů. Tedy, skáču je. Mám na to trik. Natáhnu se a chytím rukama zábradlí v polovině schodiště. Pak se zhoupnu a jsem dole bez toho, že bych se dotkl jediného z 24 schodů. Takto beru patro po patře až do přízemí.

Před domem se potkávám se spolužákem. Máme ještě dvacet minut do prvního zvonění a od školy jsme tři minuty. Jdeme na hřiště a já z tašky vyndávám tenisák, který mám vždy u sebe. Hrajeme s ním fotbal. Nejdříve sami a následně se přidávají další spolužáci. Tři na tři je ideál a zbytek přihlíží a střídá odpadlíky.

Zvonííííí, ozve se křik spolužačky, která je v hloučku fandů. Bereme tašky a sprintujeme do školy. Do lavice usedám spocený, špinavý, ale před příchodem učitelky. Máme hodinu českého jazyka. Ptám se spolusedícího, zda jsme měli nějaký úkol. Neví, stejně jako já. Učitelka vchází zrovna, když položím učebnici na lavici. „Jirko, rozdej papíry!“, ozve se z katedry. Zvedám se, beru štos papírů a rozdávám je spolužákům. Jasné je, že jsme úkol neměli, to by bylo první, co by učitelka vyžadovala. Oddych ale nepřichází. Z pohledů spolužáků, a i z mé grimasy, je jasné, že nás čeká diktát. Něco, co opravdu po ránu nechci dělat.

Škola základ života

Dosedám a dalších dvacet minut držím křečovitě propisku, se kterou se snažím napsat co nejčitelněji diktát. Je dopsáno a zbytek hodiny probíráme sloh. Hodinu přeruší hlasité zvonění. První přestávka je tu a my s klukama bereme útokem záchod, kde dohráváme s tenisákem ranní match. Dávám gól mezi dvě bačkory na zemi a zpečeťuji vítězství 3:0. Oslavujeme to hlasitými výkřiky, když v tom vchází učitel dějepisu, který nás s lehkými pohlavky žene zpět do třídy.

Další dvě vyučovací hodiny se nic zvláštního neděje, a tak jen vyčkávám velkou přestávku. Zpravidla, když neprší, jdeme povinně ven. Občas se nám podaří se ve třídě schovat, ale dnes máme fyziku, a to jsme v laborkách, kde se schovat nemůžeme, navíc se zamykají. Jdeme tedy ven a pod dozorem učitelů obcházíme školní areál. Fotbal hrát nemůžeme, a tak se bavíme o včerejším tréninku a chystáme si program na odpoledne. Domlouváme se, že půjdeme do sadu a dáme bitvu se starousedlíky. Strategie je jednoduchá. Vyrobit co nejvíce hliněných koulí, které po sobě budeme pomocí prutů (z bolševníku) přes kopec, takový náš zákop, házet. Dohodnuto, v 15:00 hod. bude první výstřel.

Jeden den

Po přestávce nás čekají dvě pohodové hodiny. Ta první je technická a druhá je tělocvik. Tedy dva předměty, které mě baví. Na tu první jsem si připravil ukázku, kdy s pomocí brambory rozsvítím vlákno žárovky. Pomohl mi s tím učitel a návod jsem našel v časopisu Amatérské Radio.

Stojím před spolužáky, kteří jsou v kroužku kolem stolu, a nadšeně popisuji, jak jsem to připravil. Učitel zhasíná světlo a já zapojuji elektrodu do brambory. Světlo je slabé, ale je. Pomocí měřidla zjišťujeme, že brambora vydá napětí 3 V. Spolužák vyndá z brašny pomeranč. Nejraději bych jej snědl. Je květen a pomeranč jsem měl naposledy o Vánocích. Nikde se neprodávají, ale jeho maminka pracuje v kuchyni honosného hotelu, odkud je nosí domů. Chuť nechuť, teď testujeme. Do pomeranče zapojím elektrody a světlo se opět rozsvítí.

Učitel rozsvěcuje a pochvalně tleská mé ukázce. Jsem hrdý. O přestávce jsem hlavním tématem rozhovorů spolužáků a užívám si svých 5 minut slávy. Začíná další hodina, tělocvik. Po rozběhání nás čeká vybíjená. Natěšeně se rozdělujeme do družstev a celou hodinu do sebe šijeme hlava nehlava. Nikdo není ušetřen, a to ani spolužačky.

O těch jsem zatím nemluvil. Ano, byla kolem nás i děvčata a pravda, byla tématem našich hovorů více a více. Měl jsem jednu oblíbenou. Bydlela v domě naproti, v jedenáctém patře. Bohužel s okny na druhou stranu. Občas jsem se s ní setkal mezi čtyřma očima v prádelně jejich domu. Domlouvali jsem se psaníčky, která jsme si potají předávali v lavici. Radši nebudu popisovat, co se tam odehrávalo, ale dostal jsem první pusu a viděl… Spolužákům jsem nic neříkal, ale když došlo na vybíjenou, nedokázal jsem na ni hodit míč a radši jsem jej hodil mimo. Zato jsem si v šatně vyslechl spoustu nelichotivých slov od spoluhráčů a nejedno pošťouchnutí. Nakonec co, v jejích očích jsem byl gentleman, a to za těch pár slov stojí. Nemluvě o tom, že odměna v podobě pusy mě jistě nemine.

Oběd si nechte

Je čas oběda. Mám sice stravenky, ale do školní kuchyně se mi nechce. Beztak je zase nějaký segedín nebo čočka s okurkou, a to fakt nemusím. Navíc se mi obrací žaludek, kdykoliv vidím zázemí kuchyně a cítím nelibý pach, který z ní vychází. Žádnou další hodinu dnes nemáme, a tak beru brašnu a jdu ji odnést domů.

Jeden den

Tam vyluxuji lednici, seberu tenisky, velký míč a jdu na hřiště, kde už se hraje fotbálek.
Zapojuji se do hry. Jsme mezi domy, kde jsou dětská hřiště. Místo branek máme prolézačky a po stranách hřiště z jedné strany kopec, z druhé kolotoč. Občas jsme okřiknuti některou z maminek, jež si vedle na pískovišti hraje se svou ratolestí, které právě nad hlavou proletěl zakopnutý míč. V zápalu boje jsou nějaké ztráty povoleny, tak proč na nás křičí? Bereme to s úsměvy a nerušeně hrajeme dále. O pauzách se napijeme a probíráme další útoky. Zatím prohráváme, ale tak to nechat nemůžeme. Přicházejí další spoluhráči, kteří jsou po obědě nebo jsou z jiné třídy, a právě jim skončila škola. Hrajeme a při tom probíráme, co se nám ve škole povedlo, co měla která holka na sobě, respektive co prosvítalo, a kterého učitele jsme dnes vytočili. Taková běžná denní témata.

Čas pokročil a musíme hru ukončit. Máme 30 minut na přípravu bitvy, a tak se přesouváme blíže k bojišti. Cestou natrháme co nejvíce prutů. Čím delší, tím lepší. Na místě vytrháme trsy trávy a z hlíny pod ní děláme koule. Je sucho, tak hlínu prolijeme vodou z lahve a hned nám to jde lépe od ruky. Máme hotovo. Munice v počtu 200 kusů je připravená a pruty jsou také na svém místě. Domlouváme se, kdo bude vrhačem a kdo nabíječem. Jsem jedním z vrhačů, budu tedy stát v první linii.

Jsem bojovník

Je 15:00 hod. Bitva může začít, ale nejdříve je nutné pozdravit soupeře a domluvit pravidla. Se vztyčeným bílým praporem (nátělník z cvičení) jdeme do středu bojiště. Starousedlíci už čekají a za stromy jsou patrné siluety děvčat, která se přišla podívat. Evidentně se nám místo ani čas nepodařilo ututlat. Pozdravíme se, řekneme si počty bojovníků. Máme o dva více a gentlemansky se dohodneme, že počet snížíme.

Základním pravidlem je, že bojovat můžeme jen pomocí hodů z prutů a jen s hlínou, nikoliv drny, k čemuž došlo minule. Vyhrává ten, kdo na konci bude mít vyšší počet bojovníků nebo ten, komu nedojde munice. Určujeme meze, kde se můžou bojovníci pohybovat a odkud mohou útočit. Podáme si ruce a odcházíme ke spolubojovníkům.

Boj začíná prvním hodem, tak nač čekat. Vypalujeme první salvu. Koule sviští vzduchem a každý úspěšný zásah je provázen bolestivým výkřikem soupeřů. Pár jich bylo. Evidentně jsme dobře mířili. Než se domluvíme na další salvě, přiletí slušná dávka na nás. Zásah jsem nedostal. Obratem zvedám kouli soupeře. Vidím, že do hmoty zamotali slámu a koule tak vydržela i po dopadu na zem. To nás nenapadlo. Nicméně nerozbité koule přidáváme do našeho arsenálu a necháme si je na závěr bitvy.

Boj trval téměř celou hodinu. Soupeř nám dal co proto, ale my jsme všichni vytrvali do konce, i když se šrámy a modřinami. Munici ještě máme, ale soupeř už vyvěsil bílou vlajku, a tak neútočíme. Vyhráli jsme. Potkáváme se ve středu bojiště a ukončujeme bitvu potřesením ruky. Soupeř přišel o jednoho hráče, který s rozbitým nosem utekl domů. Munice mu došla. Měl prý také 200 koulí, ale neměl po nás co sbírat. Ty naše se po dopadu rozbily. Jako vítězové máme právo navštívit soupeřův zákop. Odmítáme a domlouváme se na společné oslavě. Vysíláme spojku pro dvě kofoly do blízkého obchodu. Holky se k nám přidávají. Každý si dáme jeden hlt a rozloučíme se.

Pochválen nebudu

Pomalu jdeme k domovům a probíráme, jaký den jsme měli. Už jsem měl být doma. Učit se a dělat úkoly. Už vidím, jak otevřu dveře a hned dostanu jednu za uši. Pořád lepší než poslouchat proslovy. Nemám štěstí, následuje proslov. Jdu k sobě do pokojíku a místo učení si beru knížku. Tedy, vložím ji do učebnice matematiky. Čtu Dvacet tisíc mil pod mořem. Jsem tak pohlcen čtením, že si ani nevšimnu, že nade mnou stojí máma. Přijdu na to až ve chvíli, kdy mi hlava po pohlavku spadne do knížky.

Jsem přesunut do kuchyně, tedy pod dozor. Tam se potkávám s bratrem, a tak si chvilku špitáme. Po několika okřiknutích se začnu věnovat učení. Občas se podívám na hodiny a těším se na večeři, která za několik minut mé trápení ukončí.

Máma zavelí k úklidu stolu a přípravě na večeři. Učení si odneseme do pokojíku a připravíme stůl k večeři. Všichni usedáme. Máme bramborovou kaši a filé z tresky. Máma jej kupuje cestou z práce v Revoluční ulici, kde je jediný obchod s mraženými mořskými rybami. U večeře odpovídáme na dotazy rodičů, tedy co nového ve škole, jaké známky jsme dostali a co jsme dělali. Sleduji hodiny. Mám ještě jedno rande.

Mladý, ale gentleman

Po večeři s bratrem umyjeme a utřeme nádobí. Nabízím se, že dojdu s košem. Dostávám souhlas, a tak se rychle obléknu a už utíkám po schodech. Nemám čas čekat na výtah. Jdu pozdě. Koš nechávám u popelnice a utíkám do protějšího domu. Je tam a čeká na mě. Dveře se otevřou a já vběhnu do chodby, kde dostávám kýžený polibek. Chvilku si povídáme, ještě jeden polibek a rychle domů.

Odemknu dveře, zuju se a jdu do pokojíku. Máma na mě z obýváku volá, kde mám koš. No, u popelnice. Jdu tedy opět dolů, vysypu jej a zpět domů. Rodiče si mě zavolají a ptají se, cože jsem dělal, když jsem jej nedonesl a byl pryč 15 minut. Zdržení svedu na spolužáka. Prošlo mi to, uff.

Den končí

Jdu se umýt a do pyžama. Je čas jít spát, tedy alespoň podle rodičů. Podívám se do rozvrhu a balím tašku na další den. S bratrem ještě chvilku diskutujeme, než si vezmu knížku a vracím se do příběhu Julese Verna. Nejdříve u lampičky, než přijde táta popřát dobrou noc a zhasnout světlo. Pak si beru baterku a ve čtení pokračuji na tajňáka pod peřinou. Ani nevím, kdy jsem usnul.

Takový byl jeden den mého dětství. Dětství bez iPhonu, iPadu, Apple TV, bez sociálních sítí a bez internetu. Jaký je ten váš den nebo den vašich dětí dnes? Budete si jej pamatovat za 34 let?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *