Z celé mé sbírky historických počítačů Apple je Apple Lisa ten nejdražší kus. A přiznám se – mám s tímto strojem trochu rozporuplný vztah. Z hlediska designu je krásný. Má čisté linie, tělo z robustního plastu, integrovaný CRT monitor a působí jako seriózní pracovní nástroj. Ale jinak… je to velké, těžké monstrum, které velmi nerad tahám na výstavy. Každý přesun je stres, navíc mu uvnitř chybí ta technická „čistota“, kterou tolik obdivuju na jiných strojích Applu. Kabely, desky, disky – působí to neuhlazeně. Přesto má Lisa v mé sbírce své místo. 

Po úspěchu původního Apple II, který se stal průkopníkem domácích i školních počítačů, se společnost Apple rozhodla v této řadě pokračovat. Výsledkem byly nové modely, které postupně přinášely vylepšení výkonu, designu i uživatelského komfortu. V tomto článku se podíváme na tři klíčové pokračovatele této legendární linie – Apple IIe, kompaktní Apple IIc a výkonnější Apple IIGS. Každý z nich měl své specifické místo v historii a ukazuje, jak se Apple snažil držet krok s dobou, aniž by opustil své kořeny.

Když jsem si chystal podklady pro úvodní článek ke své sbírce starých počítačů Apple, připadal jsem si spíš, jak kdybych skládal střípky mozaiky z nějaké pohádky. Příběh o tom, jak vznikla firma Apple a vůbec první osobní počítač, je naprosto neuvěřitelný. O to víc je fascinující, když si představíte, co by se stalo, kdyby to na začátku bylo jinak.

Když se řekne Apple, co si představíte? Pravděpodobně elegantní iPhone, stylový MacBook nebo ikonický iPod. Ale věděli jste, že Apple má za sebou i řadu produktů, které vás možná překvapí? Některé byly odvážné, jiné nečekaně zvláštní a pár z nich si dnes pamatují jen opravdoví nadšenci. Pojďme se společně podívat na nejzvláštnější produkty, které tato slavná značka kdy vytvořila.

Retro hry

Jsem staromilec, nebo přesněji se jím stávám. Po více než dekádě nehraní jsem asi před pěti lety přičichl k Nintendo Switch a později k Xboxu. Hraji pochopitelně i nové a aktuální tituly, ale upřímně si hodně vybírám, kde nechám drahocenné chvíle svého volného času. Navíc u moderních her často narážím na problém, že když od hry na několik dní odejdu, vůbec si nemůžu vzpomenout, jak se vlastně ovládá, kam mám jít a co mám dělat. Zdá se mi, že starší tituly jsou v tomto o něco přívětivější. Ale možná je to jen nostalgie, která člověku nasazuje růžové retro brýle.