Žijeme v digitální době, v digitální společnosti, která ovlivňuje nejen nás dospělé, ale i naše děti. V dobách mého dětství tomu tak nebylo. Jedinou dostupnou vyspělou technologií byla černobílá televize (později barevná), kazeťák nebo walkman, z těch komunikačních pak pevný telefon. K těm šťastnějším z nás se dostali první osmibitové domácí počítače jako Atari nebo Commodore. Sociální sítí nám byla škola, dětské hřiště nebo zájmové činnosti. Nejčastějším způsobem komunikace byl rozhovor, telefonát a tam, kde to nešlo jinak, dopis. Internet nebyl, neexistoval, a tak jediným zdrojem informací byly učebnice, respektive knihy, noviny a časopisy, rodiče a další dospělí.