Na začátku 90. let se společnost Apple Computer nacházela v podivném rozporu. Navenek působila jako sebevědomý průkopník technologií, který se stal synonymem pro inovace a kreativitu, ale uvnitř firmy rostl zmatek, roztříštění vize a obavy z narůstající konkurence. Microsoft s Windows 3.0 z roku 1990 konečně nabídl rozhraní, které se dostatečně přiblížilo snadnosti ovládání Macintoshe, a začalo rychlé rozšíření „PC kompatibilních počítačů“ ve firmách i domácnostech. Apple se musel rozhodnout, jak na tuto změnu reagovat.

Apple měl v ruce stále několik es. Jeho systém byl intuitivnější, hardware elegantnější a značka měla silnou základnu mezi kreativními uživateli, a hlavně ve školství. Jenže problém byl cenový – Macy byly drahé a Apple udržoval vědomě uzavřený ekosystém, což snižovalo dostupnost a bránilo širšímu rozšíření. Naopak Windows běžely na levnějších klonech s širší podporou hardwaru. Apple si byl vědom tohoto handicapu, a tak se v této době snažil rozšířit svou nabídku i o cenově dostupnější modely.

Tento článek si můžete vychutnat i v plně grafické podobě v PDF formátu.

Zatímco se odehrával tento tržní boj, Apple přestěhoval své sídlo do nového kampusu v kalifornském Cupertinu. Areál pojmenovaný Infinite Loop byl otevřen v roce 1993 a stal se nejen novým domovem pro tisíce zaměstnanců, ale také symbolem snahy Applu konsolidovat své úsilí a posílit identitu. Nový kampus měl zjednodušit komunikaci mezi odděleními, která se dříve často nacházela v různých částech Silicon Valley. Sídlo v Cupertinu bylo navrženo jako série budov ve tvaru smyčky, což symbolizovalo Apple jako uzavřený, ale soudržný ekosystém. Uvnitř firmy však panovalo napětí. Byla to doba více paralelních vývojových linií, mezi nimiž chyběla jasná vize a koordinace. Mnoho týmů pracovalo nezávisle, bez sdílení know-how. Počítače Apple II, kdysi základ úspěchu firmy, byly na odchodu. Poslední modely, jako Apple IIe a IIc+, se vyráběly ještě počátkem 90. let, ale jejich éra končila. Pro Apple byly počítače řady II mimořádně důležité, nejen finančně, ale také jako nositelé reputace a tržního podílu. Přes veškeré úsilí však platforma založená na 8bitové architektuře nemohla obstát proti stále rostoucím nárokům na výkon, grafiku a kompatibilitu. Přechod na platformu Macintosh byl nevyhnutelný, ale nebyl bezbolestný, především ve školách, kde bylo mnoho stávajících zařízení Apple II.

Poslední černobílý symbol

V kontextu toho vznikl Macintosh Classic. Uvedený v říjnu 1990 jako nástupce legendárního Macintoshe 128K a SE, přinesl známý all-in-one design, monochromatický 9palcový displej a cenovou dostupnost, která měla otevřít dveře do škol a domácností. Classic měl procesor Motorola 68000 na frekvenci 8 MHz, 1 MB RAM (rozšiřitelné až na 4 MB), disketovou mechaniku 1,44 MB a volitelný pevný disk s kapacitou 20 nebo 40 MB. Apple se rozhodl poprvé v historii nabídnout Mac za cenu pod 1000 dolarů, konkrétně 999 USD. Tento krok měl zásadní dopad na vnímání značky. Mac, který byl dlouho vnímán jako prémiový produkt, se najednou stal dostupnějším. Zároveň tím Apple jasně cílil na školství. Školní balíčky obsahovaly kromě počítače také klávesnici, myš, výukový software (např. Kid Pix nebo Number Munchers) a výhodné servisní podmínky. V mnoha školách tak nahradil dosluhující Apple IIe.

Classic sice nepřinesl výkonnostní posun, ale byl extrémně levný na výrobu. Apple využil existující komponenty z Macintoshe SE, a dokonce recykloval některé části výrobních linek. Jeho výrobní cena se odhadovala pod 500 USD, což firmě umožnilo generovat solidní marži. Pro začátečníky a nenáročné domácí uživatele byl Classic ideální vstupní branou do světa Macu. Classic běžel s operačními systémy System 6.0.7 až 7.1. System 7 sice nabízel lepší multitasking, ale na Classicu běžel výrazně pomaleji. Classic byl také často používán ve firemních prostředích jako jednoduchý terminál pro textové zpracování nebo účetní software. 

Mnohé redakce a univerzity využívaly Classic jako psací stroj nové generace. Bylo to zařízení, které umožňovalo editaci textu bez rušivých prvků a vedlo k soustředěné práci. Uživatelé oceňovali jednoduchost – zapojit, spustit, pracovat. Žádná složitá konfigurace, žádné nastavování. Mac se stal nástrojem, ne překážkou. Vzdělávací instituce měly k dispozici silné argumenty, proč do Macintoshe Classic investovat – nízká hlučnost, nízké provozní náklady, jednoduchý servis a dlouhá životnost. Do konce výroby v roce 1992 se prodalo více než milion kusů. Classic tak splnil svůj účel: prodloužit život platformy, přitáhnout nové zákazníky a připravit cestu pro další generaci.

Classic měl také úspěch mezi tzv. prvními „domácími hackery“, kteří v něm viděli kompaktní platformu pro jednoduché úpravy. Například pro přetaktování procesoru nebo výměnu interního disku za větší. Dokonce se začaly objevovat modifikace skříně, přestříkání na černo nebo umístění průhledného krytu. Mnohé z těchto úprav byly publikovány v magazínech jako MacUser nebo Byte a motivovaly další kutily. Classic v mé sbírce má ducha těchto původních úpravců. Dostal se ke mně bez pevného disku. Proto jsem sáhl po moderním převodníku SCSI2SD, který umožňuje použít běžnou SD kartu jako bodovací disk pro operační systém. Převodník jsem umístil do držáku vytisknutého na 3D tiskárně. Díky této úpravě je Mac výrazně rychlejší, nižší a lehčí. Classic má pro mě v hlubší význam – jedná se o úplně první starý Mac, který jsem koupil před více než 10 lety. Sice již nemám doma přesně ten první kus, ten stávající jsem kupoval nedávno, ale modelově je to můj první „historik“. 

Barvy a budoucnost

Macintosh Color Classic, uvedený na trh v únoru 1993, byl přímou odpovědí na poptávku po barevných počítačích s jednoduchým designem. Designově vycházel z Classicu, ale tělo bylo zaoblenější, plasty světle šedé až béžové barvy a na předním panelu byl umístěn barevný 10palcový displej Sony Trinitron. Rozlišení činilo 512×384 bodů, což bylo méně než standardních 640×480, ale Apple volil kompromis kvůli ceně a velikosti obrazovky. Uvnitř se nacházel procesor Motorola 68030 na 16 MHz, 4 MB RAM (maximálně 10 MB), disketová mechanika a pevný disk 40 nebo 80 MB. RAM se rozšiřovala pomocí dvou slotů pro SIMM, což bylo neobvyklé u takto kompaktního zařízení. Nechyběl konektor SCSI, porty ADB pro klávesnici a myš, zvukový vstup a výstup, a dokonce ani výstup pro připojení k externímu monitoru (přes doplňkovou kartu).

Color Classic běžel s operačním systémem System 7.1, ale při hardwarové úpravě byl schopen spustit i novější verze až po Mac OS 8.1. Vzhledem ke kompaktní konstrukci se Color Classic stal oblíbeným terčem úprav. Modifikace Mystic (deska z LC 575) nebo Takky (deska z Power Mac 630) umožnily výrazné zvýšení výkonu a rozšíření RAM až na 128 MB. Takto upravený Color Classic zvládl i přehrávání videí QuickTime nebo připojení k internetu přes ethernet.

Apple Color Classic se prodával v USA, Evropě a Japonsku. Právě v Japonsku zaznamenal Color Classic neobvyklou oblibu, nejen jako pracovní nástroj, ale i jako stylový designový doplněk. Apple pro japonský trh uvedl vylepšený Color Classic II (33 MHz, 6 MB RAM, 250 MB disk). V USA se nikdy oficiálně neprodával. Verze II byla také o poznání výkonnější a přinášela podporu 32bitového systému a více RAM.

Barevný displej otevřel cestu ke kreativnímu softwaru. Na Color Classicu běžel ClarisWorks, HyperCard, Photoshop 2.5 nebo PageMaker. Učitelé jej využívali pro tvorbu výukových materiálů, děti kreslily v MacPaintu a školy vytvářely první digitální bulletinové nástěnky. Došlo dokonce k vytvoření několika edukačních programů, ve kterých hrál Color Classic hlavní roli. Ve školách byl používán jako centrální bod multimediální třídy. Děti zde pracovaly s jednoduchými animacemi, učily se prezentovat data, tvořily první digitální knihy. MacPaint, HyperStudio nebo Storybook Weaver se staly součástí každodenního vyučování. V domácím prostředí Color Classic sloužil často jako centrum digitální tvorby pro rodiny, například pro práci s fotografiemi z prvních digitálních fotoaparátů. Navzdory omezením měl Color Classic velký dopad. Byl symbolem přechodu z éry černobílých ikon do světa multimédií. Nebyl nejvýkonnější, ani nejlevnější, ale kombinoval estetiku, jednoduchost a funkci. 

Color Classic se tak zapsal do historie nejen jako technické zařízení, ale jako kulturní fenomén. I když ho dnes hodnotíme jako poddimenzovaný, tehdy byl mostem mezi analogovým světem školy a digitálním světem budoucnosti.

Dnes se řadí mezi nejvyhledávanější sběratelské Macy. Zatímco klasické „šedé“ Macy byly dlouho přehlíženy, Color Classic se stal ikonou retrodesignu. Jeho zaoblené linie, harmonická proporce a kombinace barev mu zajistily místo v mnoha sbírkách. Dnes se zachovalé kusy s původním balením prodávají za násobky původní ceny. Stejně jako černobílý Classic, tak i barevný Color Classic je pro mě důležitý. Byl to první dražší stroj, který jsem koupil, když jsem se před lety ke sbírání počítačů Apple vracel. Sehnat jej v ČR je nemožné – je jich tu jen pár a na prodej není žádný. Ten můj přijel ze Španělska. Časem jsem k němu přidal klávesnici Apple Adjustable Keyboard, ergonomický skvost s rozdělenou konstrukcí a kloubem uprostřed, který dovoluje přirozené rozevření zápěstí při psaní – něco, co bylo v té době naprosto revoluční. Nechybí originální mechanika CD-ROM AppleCD pro SCSI, elegantní stereo reproduktory Apple, které perfektně ladí s křivkami Color Classicu, ani kompaktní inkoustová tiskárna StyleWriter. Dohromady tvoří sestavu, která nejen že funguje, ale krásně evokuje tehdejší atmosféru – dobu, kdy technologie začínaly být osobní, design měl duši a počítač byl víc než jen nástroj, byl to partner pro tvorbu.

Éra končí

Když se ohlédneme za obdobím, kdy vznikaly Macy Classic a Color Classic, vidíme firmu, která se snažila adaptovat a udržet si svou identitu, ale její reakce na trh byla konzervativní. Apple se stal obětí vlastní filozofie uzavřeného ekosystému a pomalého přizpůsobení. Tento přístup vedl k tomu, že firma začala ztrácet dech. Produktová řada byla nepřehledná, softwarová podpora roztříštěná a vedení ztrácelo kontakt s trhem.

Do poloviny 90. let se situace ještě zhorší. Do vedení přicházejí manažeři bez technické vize, vývoj se fragmentuje, uživatelé se odvracejí. Trh ovládly levné PC, Apple zápasil se zpožděním projektů (např. Newton) a ztrácel podíl na trhu. I když Macy Classic měly své kouzlo a technické kvality, přicházely v nesprávný čas. Nesmíme ale zapomínat, že právě tyto skromné počítače formovaly celou generaci. Sloužily jako první kontakt dětí s počítačem, jako startovní bod pro kreativce a jako věrní pomocníci v kancelářích. Jejich jednoduchost a odolnost je posunuly do pozice spolehlivých pracovních nástrojů, zatímco jejich estetika z nich udělala ikony.

Apple čelil černé dekádě, na jejímž konci musel hledat cestu ke své záchranné misi. Ta nakonec přišla v podobě návratu Steva Jobse, který s sebou přinesl nejen produktové inovace, ale i zcela novou filozofii řízení firmy. Macy Classic a Color Classic tak zůstávají vzpomínkou na éru, kdy Apple balancoval na hraně přežití a zároveň připomínkou, že i v těch nejtěžších časech dokázal tvořit krásné a funkční produkty. Dnes, když se díváme zpět, můžeme v těchto počítačích vidět víc než jen elektroniku. Jsou to stopy lidské snahy o spojení technologie s estetikou, nástroje učení a tvořivosti. A i když jejich obrazovky zhasly, jejich odkaz svítí dál.