Byl jsem svědkem rozhovoru dvou kamarádek, které si na prázdniny připravily seznam věcí, co chtějí během dvou volných měsíců stihnout udělat. Především mě zaujala položka s názvem „den bez telefonu“, což mělo spočívat v tom, že jednoduše budou ten den trávit společně nějakou aktivitou, nikoliv však online. Tento nápad mě donutil zamyslet a zeptat se sám sebe, zda to má nějaké opodstatnění. Přece by se nikdo nerozhodl se dobrovolně trápit… Nechte mě proto uvést na pravou míru, proč se mi tento nápad zdá relativně absurdní.

Jako takový zní ten plán lákavě. Myšlenka umět si užít věci skutečně a bez hávu virtuálna by nám všem rozhodně měla být vlastní. Jak víme, a mnohokrát jsem se zde již na to pokusil upozornit, reálný svět se nenachází v displeji, ani k němu jeho prostřednictvím nezískáte přístup, ba naopak. V reálném světě se musíme pohybovat sami a umět nějak skloubit všechny jeho aspekty dohromady, čímž dnes jsou i veškeré technologie a web. Je ale úplně individuální, jak a jakou měrou tyto aspekty zohledňovat. Někdo s počítačem neumí, technologie ho nebaví a má rád řekněme tužku a papír, jiný by naopak hned přijal do svého života veškeré finesy a ověnčil se vším, co má v sobě mikročip. To musí o sobě každý zjistit a podle toho se zařídit.

Pokrok však jde neustále dál a některé věci již holt není možné řešit přes tužku a papír. Občas je nutné přejít komplet do virtuálního prostředí, staré způsoby se již prostě odřízly a je to tak mnohdy dobře. Jsme dnes tak více než dříve závislí na internetu a elektronice, potažmo na energiích, což se sice za současných okolností může jevit jako poměrně problematické, ale je to jednou pokrok a ten je daný, a vzhledem k celkové užitečnosti technologií i legitimní. Člověk bude ostatně vždy obklíčen tím, na čem je existenčně závislý, a na druhou stranu nebýt internetu, nemohl bych tento článek psát na telefonu na autobusové zastávce. Díky bohu za něj, ale pojďme dál.

Chcete PDF verzi tohoto článku? Stáhněte si ji zdarma.

Popis problému

Problém spatřuji ve všech radikálních řešeních, k nimž řadím i tento „den bez telefonu“, pakliže nejsou z nějakého důvodu nevyhnutelně nutná. Odpor vůči něčemu je samozřejmě správný i přirozený stejně jako adopce nových způsobů, adaptace a evoluce. Kamenem úrazu je právě ten balanc mezi těmito dvěma protipóly, které spolu neustále svádí boj a korigují se navzájem. Díky němu jsme schopni se postupně rozvíjet a zlepšovat, hledat lepší cesty a zpochybňovat ty současné. Vyvažovat překotný vývoj něčím, čemu můžeme říkat hodnoty, tradice a klidně jen sentiment. Prostě nám vždy trochu trvá, než se jako společnost připravíme na ten další krok. A pokud jednou připustím, že telefon, respektive média a internet, jsou nedílnou součástí tohoto světa, protože ony jsou, proč z něj utíkat, když stejně není kam?

Abyste mě pochopili, nemám na mysli omezit používání telefonu na nejnutnější dobu např. tak, jak to umožňuje Apple díky režimům Soustředění a sledování času u obrazovky. To je dle mého názoru ten přirozený způsob, jak vyvažujeme to, abychom se náhodou všichni nenechali přes noc vcucnout do Metaversu. Mám na mysli tento únik do vzduchoprázdna, odkud se stejně jednou musím vrátit zpět. Bez mobilu prostě dnes žít nejde, ať už na to máte jakýkoliv názor. Je to holý fakt. Pojďme tedy ještě dál a zeptejme se proč.

Už víme, proč na telefonu být musíme. V mnoha ohledech je pro nás klíčový. Máme v telefonu nákupní seznam, telefonní seznam, fotoalba a vzpomínky na velkou část našich životů, práci, hudbu, dokonce i platební karty a přístup do banky, prostě na cokoliv si jen vzpomenete. Mobil, nebo chcete-li iPhone, na sebe přebral, jak známo, úlohu hned několika věcí. Už je prostě nepotřebujeme. A je to podle mě dobře, je to logické a je to především praktické, jinak by to nefungovalo. Proč máme ale my všichni, co vlastníme mobil nebo počítač, neustálou potřebu kontrolovat sociální sítě, odepisovat na zprávy a otevírat ty stejné aplikace pořád dokola? Jsme skutečně všichni závislí? Pokud ano, tak tedy na čem nebo na kom? Je to skutečně to zařízení per se, které nás tak fascinuje? Hraje si dítě na pískovišti s bábovičkami proto, že ho tak fascinují ty plastové formičky jako takové? To asi těžko…

Jiný úhel pohledu

Dítě na pískovišti i to dítě uvnitř každého z nás se samozřejmě zdaleka tolik nezajímá o tu hloupou schránku jako o ten účel, kterému slouží. Každé dítě, tedy včetně nás dospělých, je k smrti zvědavé a hravé. Dítěti se líbí to, že je vůbec možné nasypat písek do formičky a pak pomocí několika různých pohybů docílit toho, aby držel její tvar. Dítě tak dovede vytvořit něco smysluplného a estetického a poznává tím zároveň i základy věd, protože zjistí, že se pro tuto hru nejlépe hodí vlhký písek, který na rozdíl od suchého lepí. Stejným způsobem pak podle mě i my přistupujeme k našim telefonům a veškerým předmětům okolo nás. Jen si ve spojitosti s výše zmíněnou současnou situací uvědomte, jakou asi bude mít hodnotu váš MacBook nebo iPad, na kterém tento článek čtete, či vaše auto, které vám stojí pod okny, pokud rázem přijdeme o elektrickou energii nebo ropu. S oblibou říkám lidem okolo, že si potom svým iPhonem podložím stůl, až se mu bude viklat noha, protože to bude tak jediné, k čemu bude s vybitou baterií dobrý. Absence energií, které definují naši civilizaci, zdaleka nezabije ten materiál, z něhož jsou naše telefony a auta vyrobeny, nýbrž ten účel, k čemu jsou určeny a který mohou plnit pouze za předpokladu, že je jim dodána energie. Ze stejného důvodu se těm věcem taky říká stroje, které vykonávají práci. A ta se nevykoná bez vložené energie, příslušný vzoreček se k tomu učí už na druhém stupni základní školy.

Smysl tedy mají naše předměty pouze v případě, že máme možnost (energii) a důvod je použít. I kámen jako takový je k ničemu, pokud se nerozhodnu ho zrovna použít třeba jako závaží. Jedině člověk dává věcem okolo význam, a tím vzniká tzv. kulturní prostředí. S každým zvednutím našeho telefonu nebo pohledem na chytré hodinky ve skutečnosti v mých očích neprojevujeme závislost na zařízeních jako takových, ale hledáme podněty k jejich použití. Vidíme v nich totiž ten obrovský potenciál se zabavit. Protože jsme zvědaví a hraví, od přírody. Ještě nikdy jsme tolik možností k zábavě neměli. Strom, klacek nebo houpačka rozhodně nejsou tak fascinující jako Instagram, to se snad rozumí samo sebou. Opět je zde ale podstatné ono tázací zájmeno „proč“ a odpověď zní, že Instagram, Snapchat, Twitter, TikTok, WhatsApp a všechno ostatní jsou už z podstaty věci sociální sítě, a člověk je sociální tvor, vysoce společensky založený druh. Bez společnosti se neumíme obejít. Podle průzkumů mají lidé kromě smrti největší strach ze samoty a osamění, v historii nebýt součástí společnosti znamenalo jistou smrt. Máme to v genech, že musíme za každých okolností někam patřit, být součástí něčeho většího, chceme být ve spojení, protože potřebujeme vědět, že nejsme sami, i když jsme sami. To nám momentálně umožňují technologie a nikdy to tu ještě nebylo. Jedině díky funkcím jako FaceTime jsme přečkali pandemii s takovou grácií a jen minimum lidí propadlo depresím a přečkalo onemocnění v izolaci, ale za neustálé podpory svých blízkých. Ve středověku by kromě dramaticky vyšší úmrtnosti lidi kosila právě úzkost z toho, že by na několik týdnů skončili někde sami.

Sociální cítění

Jen těžko si to uvědomujeme a málo jeden druhého doceňujeme tím, jak moc kontaktu společně všichni máme, ale skutečně je to tak. Pokud tedy vidíte mladé lidi spolu telefonovat, posílat si fotky, vypisovat si stovky zpráv denně, není to dle mého názoru proto, že by byli závislí „na telefonu“. To je jen zástupné označení. Oni jsou totiž závislí na sobě samých.

A měl jsem unikátní možnost to zjistit při svém působení na bohumínském gymnáziu, kde si mě studenti přidali na všech sociálních sítích, co mám, a do dneška jsem s mnohými z nich v každodenním kontaktu. Nejsme zdaleka závislí na telefonech, jsme závislí na sobě, stali jsme se přáteli. Sdílíme podobný humor, pohled na svět a navzájem si něco předáváme, ať už to jsou zkušenosti nebo vědomosti. Zpříjemňujeme si pár zprávami den, i když spolu nemůžeme být, a je to veliká zábava.

Jako vrchol toho všeho mi potom přijde ten nejprimitivnější výraz náklonnosti jednoho k druhému, kdy si každé ráno a večer všichni houfně popřejí dobré ráno a dobrou noc pomocí úplně nesmyslné a často náhodné fotky na Snapchatu. Jako „stařec“, koho už toto v dětství stihlo minout, však úplně žasnu nad tím, jak vážně mladá generace tato milá gesta myslí. Jsou zvyklí ráno vstát a rozeslat svým vybraným přátelům obrázek říkající „ahoj, žiju, ať ti dobře začne den“. Nečekají odpověď, jen stejnou zprávu od svých blízkých, a prostě to udělají. A večer je to pak podobné. Když už nic, tak aspoň mají o sobě přehled, jsou v obraze a udržují jakýsi sociální kontakt, což je jednoduše bezprecedentní. Bez sofistikovaného a účelného využití technologií pochopitelně není možné popřát stovce svých kamarádů dvakrát denně dobré ráno a dobrou noc a oni to dělají, protože je to prostě pěkné, třebaže se spolu mají vidět za pár desítek minut ve školních lavicích nebo teď o prázdninách na vyjížďce na kole.

Přes sítě spolu sdílí zážitky, emoce, každodenní život, který skutečně žijí, čemuž by mnozí starší odporovali. Ano, žijí ho po svém, protože žijí v úplně jiné době než jejich rodiče, ale to jejich životu neubírá na kvalitě, ba možná naopak. Sítě a technologie nijak nenarušují jejich reálný život, naopak ho to rozšiřuje o další a hezký rozměr. Tvrdím, i na základě zde zveřejněných rozhovorů se svou sestrou, že na rozdíl od mé generace pochopili význam a funkci internetu a já jim to závidím. Jsou lepšími a srdečnějšími lidmi, než jsme byli my, a já jim držím palce, protože tento přístup budou v nastávajících časech hodně potřebovat. Mám dojem, že se díky životnímu stylu, který žijí teď, budou i v budoucnu schopni mnohem lépe semknout, když bude potřeba, což je něco, čehož mnohé předcházející generace jaksi nedosáhly.

Jak to ustát

Nutno podotknout, že jsem pochopitelně schopen posoudit chování pouze těch lidí, kteří na sociální sítě chodí a jsou na nich aktivní. Ti, kteří jsou online, jen když je to potřeba, jsou z pochopitelných důvodů mimo můj dosah, ale těch je minimum. Na sítích je drtivá většina mladých a vzorec jejich chování je evidentní, stačí je pozorovat a chtít pochopit. Jsou sžití se světem okolo a jak ve škole, tak v osobním životě, dovedou jaksi na základě okolností a momentálního rozpoložení balancovat mezi světem offline a online. Hledají, co je pro ně zrovna nejlepší. Jistě, ustřelí, ale uvědomí si to. Nemá smysl nic zakazovat, člověk akorát dá druhým příkaz to dělat. A nevěřili byste, kolik lidí dnes čte knihy! A víte díky čemu? No přece díky TikToku, kde různí lidé zjevně doporučují různé knihy, které hlavně mladé dívky hltají tak, jak jsem to u svých vrstevnic snad nikdy neviděl. Potom se kluci zase sjíždí za holkami a chodí společně ven, nebo se sjedou doma a uspořádají nějakou akci nebo gaming session, občas se u toho všichni vyfotí a najednou ten svět funguje tak nějak normálně.

Nemyslím, že je třeba se obávat a už vůbec podnikat nějaké radikální kroky. Můj oblíbenec a vzor Gary Vaynerchuck říká, že nejdůležitější pro dítě (čtěte úplně všechny, co si stáhnou Facebook apod.) na sociálních sítích je vybudovat si zdravé sebevědomí. Jen díky tomu se jedinec bude chovat přirozeně, bude obsah tvořit a přistupovat k němu se zdravým odstupem a nebude se nechávat vláčet sem a tam nesmyslnými příspěvky náhodných lidí, které ho budou jen provokovat a burcovat k žití života, o kterém si myslí, že ho chce žít, i když to je celé možná úplně jinak. Znáte to, ne každý postuje pravdu… Pokud se ale přes toto dostaneme a budeme k novinkám a věcem okolo přistupovat se zdravým selským rozumem, nemůžeme udělat chybu. Nebude nutné se tolik obávat závislostí a jiných rizik, protože kultura na sociálních sítích bude podobná jako kdekoli venku, kde ji aktivně spoluutváří každý z nás. My jsme společnost a jsme za ni zodpovědní. Svět se nám mění pod rukama, a pokud ho chceme stíhat, vypínat si mobil na den dva je prostě bláhové. Ničemu to nepomůže, stejně vás bude večer nebo druhý den čekat jenom kopa notifikací, kterými se tak jako tak budete muset proklestit, protože to je cesta, kterou jsme si zvolili. Možná si na chvíli užijete přírodu všemi smysly, ale zase přijdete o jediný kontakt s lidmi, které máte rádi, protože ten telefon je k tomu jediným nástrojem. Je to jenom o prioritách a opět jejich vyvažování, protože všechno najednou stíhat nelze.

Každý z nás si musí najít ideální řešení sám pro sebe, ale nejlepší je prostě některé věci neřešit a nechat je být, aby se vyřešily samy. Aby se totiž náhodou nestalo, že se po celém dni mimo telefon dozvíte nepříjemnou zprávu, kterou jste mohli řešit dřív, jen kdybyste ten telefon nenechali doma. Mám prostě obavu, že se takový den bez telefonu může spíš vymstít než vyplatit, a tak musím doporučit, abyste z toho přetlaku informací, co je okolo nás, vybruslili tak nějak ve stylu chytré horákyně. Všechno vnímejte tak nějak napůl ucha, ale vlastně naplno, a ono to nějak dopadne. A mějte čas i sami pro sebe, to vám dá nejvíc.