Žádám tě, neruš mi mé kruhy, řekl slavný Archimédes a vydechl naposledy. Ticho. Prázdný stůl. Otevřený prostor. Myšlenky se semknou a zase se rozestoupí, jak oblaka rozhrábne vrchol hory. Pozoruji probouzející se slunce na obzoru, které pomalu vykukuje zpoza všudypřítomné žuly, jsem nehybný, jen pára stoupá z mých úst. Jsem sám a dřepím na hoře v nadmořské výšce okolo 2500 metrů. Stéblem trávy, která vyrůstá trochu níže pod vrcholem, jež jsem si při výstupu utrhl z podvědomé potřeby zahnat jistý druh vnitřního neklidu, si pohrávám ve zkřehlých prstech.