Žádám tě, neruš mi mé kruhy, řekl slavný Archimédes a vydechl naposledy. Ticho. Prázdný stůl. Otevřený prostor. Myšlenky se semknou a zase se rozestoupí, jak oblaka rozhrábne vrchol hory. Pozoruji probouzející se slunce na obzoru, které pomalu vykukuje zpoza všudypřítomné žuly, jsem nehybný, jen pára stoupá z mých úst. Jsem sám a dřepím na hoře v nadmořské výšce okolo 2500 metrů. Stéblem trávy, která vyrůstá trochu níže pod vrcholem, jež jsem si při výstupu utrhl z podvědomé potřeby zahnat jistý druh vnitřního neklidu, si pohrávám ve zkřehlých prstech.

Na počátku údajně byla tma. Hovoříme o tom úplně nejzazším počátku. Některé prameny toto prvenství přisuzují Slovu. Ať to bylo, jak chce, na mém začátku byl zvuk. Mnozí si v životě jako první zásadní vzpomínku jasně vybavují: narozeniny a tedy dárky a dort, jiní výlet do zoo či první polibek někde pod rozkvetlou třešní za zdí mateřské školky nebo klíčky od první tříkolky. Můj příběh začíná v dobách, kdy prezident Husák hovořil z černobílé obrazovky v rámci televizních novin, rovnou na celých dvou kanálech najednou. A některá batolata si u toho na svém nočníčku krátila onu napjatou chvíli a nedočkavě očekávala, kdy se to konečně obrazně řečeno rozjede.